Pokud nám totiž měli v případě agrese hitlerovského Německa být spojenci schopni pomoci, byla vzdušná přeprava jejich vojsk na naše území jedinou alternativou.
Dědictví, které stojí hodně peněz
Česká republika zdědila po společné česko-slovenské armádě dědictví neméně „bohaté“. Byla hustá síť vojenských letišť, ze kterých startovaly letouny protivzdušné obrany státu a z kterých také měly startovat letadla a vrtulníky podporující útočné pozemní operace Varšavské smlouvy proti Západu.
Po Varšavské smlouvě nám tu ovšem nezůstala jenom ta letiště, ale také asi 500 bojových letounu a vrtulníků různého typu, většinou vyrobených v zemích Sovětského svazu, o které jsme se při federálním rozvodu podělili se Slováky. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě po přepočítání na rozdělovací poměr 2 ku 1 nám dovolovala provozovat 50 bojových vrtulníků a 230 bojových letounů. Jak šel čas, letiště se postupně vyprazdňovala. K 1. lednu 2011 deklarovala Česká republika 25 bojových vrtulníků a 38 bojových letounů.
Máme víc letišť než potřebujeme
Navzdory podstatné redukci kapacit vzdušných sil však stále provozujeme mnohem více vojenských letišť než potřebujeme či si můžeme finančně dovolit. Nejedná se však o malá travnatá letiště, ale větší letiště s pevnou přistávací plochou. Drahý je nejen jejich provoz, ale zejména údržba.
České vzdušné síly dnes operují z vojenských letišť Čáslav, Sedlec-Vícenice, Praha-Kbely a Přerov. Mají ve správě letiště Pardubice a provozují leteckou záchrannou službu z bývalého vojenského letiště v Plzni-Líních. Pro zajímavost, Maďarsko s deklarovanými 73 bojovými stroji provozuje své vzdušné síly pouze z jednoho vojenského letiště. Slovensko pro svých celkem 38 letounů a vrtulníků sice deklaruje dvě vojenská letiště, ovšem pouze to v Malackách má pevnou přistávací dráhu.
Přitom již před naším vstupem do NATO nám v rámci přijímacích jednání doporučovali alianční experti provozovat pouze dvě vojenská letiště a uspořené prostředky vkládat do obnovy dosluhující letecké techniky tak, abychom co nejdříve splňovali všechna kritéria interoperability a kompatibility s Aliancí. Kdybychom se už tehdy řídili jejich radami, ušetřili bychom několik miliard, naše letectvo by bylo po technické stránce v mnohem lepší kondici a piloti zejména vrtulníků by splňovali normy počtu nalétaných hodin (v současnosti je kvůli nedostatku peněz na výcvik plní sotva z poloviny).
Je nutné začít jednat racionálně
Zkrátka řečeno, infrastrukturní dědictví Československé lidové armády přežívá a táhne ke dnu hospodaření ministerstva obrany ještě 21 let po jejím konci a 12 let od našeho vstupu do NATO. Přitom rozpočtová smyčka se utahuje tak, že resort obrany nebude moci bez zásadních organizačních a dislokačních změn zakrátko dýchat. A tak je nevyhnutelné – a to i navzdory mnohdy silnému hlasu místních samospráv – konečně začít racionálně jednat.
Z tradice žít nelze a provozovat nákladná vojenská letiště jako součást dobrých vztahů s veřejností je jak z vojenského hlediska, tak i z hlediska rozpočtové odpovědnosti přepychem. Proto Bílá kniha o obraně, kterou vláda právě schválila, doporučuje redukovat počet vojenských letišť a leteckých základen.
Jiří Šedivý, 1. náměstek ministra obrany
