Červen roku 1918. Velká válka trvá už čtvrtý rok a zabředla do bahna a krve v zákopových bojích. Umírá se ale nejen na frontě. S datem 7. června se v Pardubicích pojí smutná událost. Městem, které je daleko za frontou, se ten den nese střelba.

Pardubicemi už několik let doslova cloumá hlad. Rakouské hospodářství nebylo na vleklý válečný konflikt nijak připraveno a jeho hospodářství se za léta doslova propadlo do zmatku. Stát reguluje ceny potravin, zavádí přídělový systém, který však mnohdy nemá co přidělovat.

Zatímco venkov ještě vlastní produkcí zvládá přežít, města jsou odkázána na chatrné zásobování. Nejen jídlem. Nedostatek je úplně všeho. V Pardubicích jej navíc ještě podtrhuje největší válečná nemocnice v Evropě, která vysává už tak nedostatečné příděly.

PŘEDEHRA TRAGÉDIE
To je předehra tragedie, od které zítra uplyne rovných sto let. Zásobovací vlaky, o kterých se vědělo, že převážejí potraviny, často křižovaly Pardubice a pochopitelně se staly terčem zájmu obyvatelstva. 7. června se roznesla zpráva o tom, že na nádraží je odstaveno šest vagonů se slaninou.

Kolem osmé hodiny ráno se kolem nádraží shlukl dav lidí, který se dožadoval vydání potravin. Zaměstnanci dráhy chtěli dostát svým povinnostem a žádosti odmítali. S časem a rostoucím počtem lidí však troufalost stoupala.

Předehra celé tragedie. Dav lidí obléhal odstavené vlaky se slaninou. Dle kroniky se srocení lidu účastnilo na dva tisíce občanů, většinou žen.

„Jitření shromážděného lidu rostlo a několik žen vniklo do vagonů a odnášelo kusy slaniny a rozdávalo je druhým. Zpráva o tom, co se děje na nádraží se rozšířila velmi rychle a ze všech stran spěchal sem lid. Poněvadž bylo nádraží zavřeno, vnikli lidé z nynější Masarykovy třídy a vraty od hotelu Libuše. Asi dva tisíce osob, vesměs diváků, zaujalo celou rampu u skladiště pro zboží a přihlíželo nezvyklému divadlu,“ popisuje dění Kronika města Pardubic.

STŘÍLET DO LIDÍ?
Na výzvy četníků a vojáků část diváků odešla. Četa maďarských vojáků pak ale dostala rozkaz do zbylých střílet, čemuž v poslední chvíli zabránil až policejní komisař Augustin Jung.

Řetězec neštěstí toho dne už ale běžel. „Následkem těchto událostí vázla značně železniční doprava a na trati mezi zastávkou a kaplí svaté Anny nahromadily se četné vlaky a vyčkávaly, až se uvolní vjezd do nádraží. Mezi nimi se nalézal vlak s cukrem, moukou, kávou, rýží a obilovinami, také vlak s uhlím,“ zmiňuje kronika.

Kolem patnácté hodiny začali dle kronikáře přihlížející ženy a výrostci ve vagonech rabovat. Opět až příchodem četníků a vojska se dav rozprchl. Jenže napotřetí už přišla katastrofa.

Kolem osmnácté hodiny maďarská vojenská patrola přibližně v místě nynější „Myší díry“ ve Sladkovského ulici vedla po kolejích zadrženou podezřelou ženu.

V tomto místě nacházel se přechod trati se závorami do ulice Sladkovského. Někdo z čekajících vykřikl na maďarskou hlídku, aby ženu pustili. Nešťastná se pokusila patrole vytrhnout.

Vojáci pod velením nadporučíka Remenyho však začali bez varování od boku pálit směrem do Sladkovského ulice. Mezi prvními zasáhli sami sebe. Při nabíjení totiž jeden z vojáků nešikovností postřelil kolegu (jediného Čecha v patrole) do nohy. Tuto ránu však velitel vzal za útok z hloučku čekajících chodců u závor a záminku k další palbě.

„Po prvém výstřelu krátce se ozvaly nové výstřely směřující do ulice Sladkovského a do Karlovy. Vojáci si počínali jako divoši, hůře než nepřátelé ve válce,“ píše se o události v kronice.

OBĚTI STŘELBY
Za oběť střelby padli Josef Slezák, osmadvacetiletý profesor městské obchodní školy, který nic neutše šel klidně z procházky s Vinice. Padl u domu č. 433. v ulici Sladkovského a František Hatle, padesátiletý letý koželuh zdejší, který si nesl z Baršovy bednárny prkno, aby si pořídil nástroj na oškrabávání koží. Padl u plotu nedaleko vrat, jimiž se vchází do ohrady pily fy. Kerhart a Tachecí. Oba byli okamžitě mrtvi.

Zemřel také dvanáctiletý školák z Ohrazenic Oldřich Kudrna, který byl střelen ze strany do břicha, padl vedle profesora Slezáka a zemřel o několik hodin později.

Mimo to byl postřelen další dvanáctiletý chlapec Josef Hostovský a osmašedesátiletý krejčí Josef Zelinka, který byl střelen do stehna. Všechno to byli náhodní chodci, kteří s událostmi neměli co do činění.

Maďarská patrola se z místa stahovala k nádraží, když přiletěl kámen vržený jedním chlapcem. Krveprolití v té chvíli zabránil opět policejní komisař Jung, který v uniformě přiběhl na poslední chvíli a Maďarům německy velel nestřílet. Ti si jej zřejmě spletli s vojenským hejtmanem a uposlechli. Neštěstí však už bylo hotovo.

Ve městě bylo vyhlášeno stanné právo a vojenské orgány pomalu zahájily šetření této zbytečné střelby.

Památku obětí dodnes připomíná pamětní deska. K vidění je na domě číslo 433 ve Sladkovského ulici.