Práce záchranářů není věc nijak jednoduchá a nese mnohá rizika.

Lékaři musí po příjezdu na místo během krátké chvilky co nejpřesněji určit diagnózu pacienta. Jsou v té chvíli nejen pod tlakem odpovědnosti za jeho život, ale často třeba i pod nátlakem jeho rodinných příslušníků, o chaosu při nehodách ani nemluvě.

Řidiči zase se sanitkami kličkují v hustém městském provozu s plynovým pedálem na podlaze a s vozidlem, se kterým si nemohou dovolit žádné „psí kusy“. Cestou k místu události bojují „jen“ s časem, zpáteční cesta třeba od dopravní nehody je ještě o to horší, že za jejich zády potřebují lékaři co nejvíce klidu k práci. A sebemenší zaváhání může skončit tragicky.

„Rychlost, s jakou jedeme k pacientovi, se přizpůsobuje jeho stavu. Navíc stále ještě u nás platí patnáctiminutový limit, který však není běžný ani v Evropě, nemluvě o faktu, že udržet síť výjezdových stanovišť natolik hustou, aby toto umožnila, je nemožné. Někdy i průjezd přes město zabere víc jak oněch patnáct minut a to nemluvím o počasí – třeba o náledí. Je rozdíl, když jedete třeba jen k obyčejné zlomenině, nebo k dítěti, které nedýchá. Řidič to ví a k takovému případu, kdy se počítá každá vteřina, jede až za hranicemi rizika a udělá vše, co je třeba, aby dojel včas,“ říká Otomar Kušička, mluvčí pardubické záchranky.

Bohužel ohrožení pacientů znásobují i další okolnosti.

„Vyjíždíme i zbytečně. Záchranku řada lidí zneužívá a v Pardubicích konkrétně nejvíce vězni. Odsouzení se předstíráním snaží vyhnout trestu a ti drogově závislí se zase snaží získat sedativa. Až osmdesát procent výjezdů je tam zbytečných. Co se týče veřejnosti, je zneužívání méně časté. To vždy bylo a nejspíš i bude. Zbytečně vyjetá sanitka pak může chybět tam, kde je jí skutečně třeba,“ varuje Kušička.

Záchranářům jde často o život, i když už jsou na místě.

„Stalo se, že jsme vyjížděli k popálenému člověku, ale až na místě zjistili, že dotyčný stále ještě leží v hořícím bytě. Museli jsme si na pomoc přivolat hasiče a teprve s jejich pomocí se podařilo zraněného dostat ven,“ popisuje Kušička.

Další děsivá zkušenost čekala na záchranku v jednom paneláku. Mělo jít o ošetření po násilnostech v rodině. Manžel zraněné ženy však pobíhal po domě s nabitou pistolí! Jiný psychicky postižený pacient zase posádku honil kolem sanitky s nožem v ruce.

Špatné zkušenosti mají záchranáři také s opilci. Dva „kamarádi z mokré čtvrti“ se při ošetřování začali prát přímo v sanitce, zpacifikovat je musela až přivolaná policie.
„Policejní doprovod využíváme nejčastěji právě při převozu opilých nebo duševně nemocných pacientů,“ konstatuje Kušička.