Retro Deníku: 'Mami, zatop na dvaadvacet'

Pocházím z malé vesnice z podhůří Králického Sněžníku. Jako dítě si vzpomínám, že kupy sněhu a teploty dvacet pod nulou nebyly nic neobvyklého. A to jsme neměli k domu zavedený plyn a o sněhové fréze jsme si mohli nechat jen zdát. Každé ráno tak přicházel na řadu náš rituál: než jsme se s maminou vypravily, ona do práce a já do školy, musely jsme pořádně roztopit kamna na uhlí a s lopatou proházet schody. Stejné „kolečko“ od kýble k lopatě nás čekalo i odpoledne.

Nám dětem se taková zima líbila, byť s sebou přinášela spoustu povinností. Představte si, že si postavíte obrovský bunkr ve sněhu s mnoha chodbami a strávíte v něm celé odpoledne. Pro dítě úžasná představa… k tomu ještě sem tam sněhové prázdniny a zmeškané dopolední vyučování… no, neberte to. Nevzpomínám si, že by nám teploty hluboko pod nulou vadily… tenkrát k zimě patřily jaksi samosebou.

Dnes, když kdykoliv přijíždíme s manželem k rodičům, vím, že jim musím nejméně hodinu předem zavolat. Přestože již mají zavedený plyn a zatopeno je stisknutím jednoho tlačítka, teplota v obýváku se nikdy nepřehoupne přes 17 stupňů. Dřív bych nehnula ani brvou, ale dnes už se i ze mě vlivem městského prostředí, kam jsem se s odchodem na vysokou přestěhovala, stala přece jen trochu „rozhýčkaná madam“.

Takže, mami, zatop, prosím, na dvaadvacet…