Jiří Kubík: Díra je důkazem, co všechno vlajka zažila

Vlajkonoš JIŘÍ KUBÍK vysvětlil, proč má legendární vlajka, která v listopadové dny vlála na střeše pardubického hotelu Grand, díru. Přestože vlajku dostala do rukou švadlena, aby ji dala do pořádku, díra musela zůstat. „Říkal jsem jí, ať tam tu díru nechá, protože je to důkaz toho, co vlajka zažila,“ vysvětluje Kubík. Osudná jí byla právě střecha Grandu, na níž se nachází spousta antén a drátů.

Cesta nahoru vedla po venkovním železném žebříku. Na střechu chodil Kubík sám, až jednou zaslechl na žebříku šramot. V té době na něj byl již vydán zatykač. „Říkal jsem si, že je to průšvih, protože si pro mě jde Státní bezpečnost,“ vzpomíná Kubík.

Chtěl se proto na střeše schovat, ale vlajka se pravděpodobně někde zahákla a roztrhla. To vlajkonoš ale zjistil až později, když se ze střechy dostal v pořádku. „Ukázalo se, že jsou to novináři, kteří si chtěli udělat fotku,“ dodává Kubík. Vznikly tak známé fotografie, které revoluci v Pardubicích ukázaly očima vlajkonoše. „Já nebyl mezi lidmi, stál jsem nahoře ve vichru a mrazu. Zahříval jsem se pohledem na dav. Když jsem viděl ten počet, bylo mi jasné, že komunismus končí,“ říká vlajkonoš.

Lenin vlastně nebyl Lenin

MIROSLAV PETRÁŇ, člen pardubického Občanského fóra, vystudoval architekturu. „V roce 1974 nás sochařinu učil mistr Štěpán Kotrba,“ vypráví Petráň. Kotrba se tehdy snažil uspět v soutěži na sochu Lenina, která měla stát na Kulatém náměstí v Praze. Umístil se ale až na třetí pozici a socha skončila v Pardubicích.

Bronzový Lenin však nebyl tak úplně Lenin. „Sochal ho podle spolužáka Tondy, který byl sice ryšavý a měl vlasy, ale měl podobnou hlavu. Když technické služby pucovaly Leninovi pleš, říkal jsem si ježišmarjá už tomu Tondovi zase čistěj hlavu,“ dodává se smíchem.

„Počkejte, já jsem se zamiloval…“

Emigraci Jiří Kubík odsunul kvůli lásce

Další vzpomínka vlajkonoše JIŘÍHO KUBÍKA je na den, kdy vystoupil před davem lidí. „Vladimír Čech říkal do reproduktoru ‚jestli mě ten vlajkonoš na střeše Grandu slyší, už tam stojí několik dní, tak ať zamává vlajkou‘. Já jsem zamával, dav se začal smát a lidé tleskali,“ popisuje Kubík.

Poté organizátoři Kubíka poprosili, ať sleze ze střechy a přijde lidem odvyprávět svůj příběh. „Byl to pro mě stres, ani výslech na StB nebyl takové trauma, klepala se mi kolena,“ vzpomíná Kubík.

Cesta ze střechy navíc nebyla jednoduchá. „Nechtělo se mi lézt dolů, žebřík byl namrzlý a vlajka se mi neustále zasekávala mezi šprusle,“ pokračuje. Nakonec se nechal přemluvit a šel Pardubákům říct příběh svojí rodiny, kterou komunisté pronásledovali, a co ho motivovalo, aby se stal vlajkonošem.

Chybělo ale málo, aby měl v rukou vlajku americkou, jelikož se chystal emigrovat do Spojených států. „Naštěstí jsem se v Pardubicích zamiloval, takže jsem emigraci odkládal,“ říká Kubík.

Americká ambasáda pro něho již měla připravený pas, musel však přijet do Budapešti, odkud by ho dostali pryč. „Volal jsem jim, že teď ne, ať počkají, protože jsem zamilovaný a nemůžu emigrovat,“ směje se. Najednou byl 17. listopad a lidé začali sbírat odvahu na změnu. „Disidenti mi říkali, že nemůžu přece pryč, protože kdo jiný by měl promluvit než političtí vězni,“ zakončuje.

Mše za mučedníka Jana (Palacha)

Během Palachova týdne se na pouť do Všetat chystala i disidentka JARMILA STIBICOVÁ. „Cestou nás tajní policisté zadrželi a odvezli k výslechu, poté mě s několika lidmi naložili a nechali nás někde v lesích za Prahou,“ začíná svůj příběh disidentka. Skupina netušila kde je a jak se dostane do Prahy, u nejbližší silnice si proto zkusila stopnout auto. „Byla jsem zvyklá jezdit autostopem, tak jsem stopla autobus. Šoférovi jsem na plnou pusu řekla, jaká je situace. Ukázala jsem mu, že jsem s sebou tahala věnec za východočeský disent,“ přidává další střípek s tím, že je řidič bezplatně dovezl do Prahy.

Celá příhoda se odehrála v sobotu, v neděli již byla Stibicová v Pardubicích. „Obtelefonovala jsem známé mezi pardubickými věřícími a řekla jim, ať v neděli přijdou na odpolední mši ke svatému Bartoloměji,“ popisuje.

Do kostela opět přišla s věncem. „Domluvilo se, že pan farář bude mši sloužit jako zádušní mši za Jana Palacha. Samozřejmě to takto nesměl říct, ale měl za ušima a prohlásil, že mše byla sloužena za našeho mučedníka Jana. Všichni samozřejmě věděli, že byla za Jana Palacha,“ líčí Stibicová, která následně k oltáři položila věnec. Ten tam vydržel několik dní, hned druhý den z něho ale zmizela trikolora.