Je to sice již třicet let, ale vzpomenete si, co jste dělal 17. listopadu a kdy jste se dozvěděl o událostech v Praze?
Byl jsem pokojně na chatě, kterou jsme zazimovávali. O tom, co se děje v Praze, jsem se dozvěděl až v neděli, kdy se ke mně donesly informace i o tom, že se zakládá Občanské fórum. V pondělí 20. listopadu jsme se sešli v divadle, ale nebylo to jednoduché.

V čem?
Byli jsme dosti viditelní a vládnoucí establishment na nás dost tlačil, abychom se do žádných aktivit nepouštěli. V divadle se pak diskutovalo, zda se připojit, či nikoliv. Nebylo to tedy tak jednoznačné, že bychom hned vyšli do ulic. Nakonec jsme divadlo otevřeli, aby tady mohly probíhat diskuze a mohli jsme si ujasňovat, co vlastně chceme. Ale v těch prvních dnech jsme jasnou a konkrétní představu ještě neměli.

Bylo to jistě období plné emocí. Které ve vás více převládaly – ty revoluční, nebo strach?
O tom jsme moc nepřemýšleli. Spíše jsme hledali, jakým způsobem a co vlastně budeme dělat. Protože revoluce se nikde neučí. Byli jsme děti té nejtvrdší normalizace, takže jsme byli vychováváni v tom, abychom drželi hubu a krok. I proto jsme nevěděli, jak se ta revoluce dělá. Ale díky studentům jsme získávali velmi rychlé informace.

Jak vám studenti pomáhali?
Jezdili z Prahy do Pardubic a přiváželi videokazety, fotografie, transparenty či tiskové materiály. A fungovalo to bezvadně. Takže jsme měli brzy v rukou materiály, se kterými jsme mohli pracovat. A s nimi jsme vyráželi po různých podnicích, kde nás zvali, a vysvětlovali jsme, co se děje.

A co názorové pnutí v divadle?
Samozřejmě, že byly různé protichůdné názory. Pamatuji si například na to, jak jsme do divadla pozvali herce Jiřího Štěpničku, který nám říkal, že si všichni představujeme, jak nechceme demontovat socialismus a že si představujeme socialismus s lidskou tváří. A my jsme měli pocit, že je to málo a že bychom rádi šli ještě někam dál, jen nevíme kam.

V jednom rozhovoru jste také mluvil o strachu.
Ano, ten strach v nás taky byl. Do doby, než 24. listopadu odstoupilo předsednictvo ÚV KSČ, to bylo velmi napjaté. Ještě ve středu dvaadvacátého se shlukovali Lidové milice a vojáci, kteří měli revoluci rozprášit. Dokonce měl jeden kolega za tchána nějakého vysokého důstojníka, který nám sděloval, že se šikují nějaké skupiny milicionářů v Semtíně a jen čekají na rozkaz. Přesto jsme večer opět vyšli na schody divadla. I když v ten den nás tam bylo asi nejmíň za celou dobu. A najednou odstoupilo předsednictvo a žádní milicionáři či vojáci nepřijeli a z nás to vše spadlo. Z dnešního pohledu se zdá, že jsme byli hrdinové, ale ono to žádné hrdinství nebylo. Hrdinou se člověk stává až posléze, kdy se něco stane. I když jsme se ve skrytu duše báli, tak více převládalo přesvědčení, že to dobře dopadne a nám se nemůže nic stát.

Ale ono se stát mohlo. To nám dějiny ukazují například na srpnu roku 1968.
To máte pravdu, ale jak už jsem řekl, byli jsme mladí a nerozvážní, takže jsme se vrhali do věcí, které dnes vypadají jako hrdinné záležitosti. Z hlediska toho, kdyby to dopadlo špatně, tak bychom takovými hrdiny nebyli a nemohli bychom asi dělat svoji práci a zřejmě bychom skončili někde u lopat. Bylo to však nádherné období se spoustou emocí, očekávání, radosti, obav a také někdy zklamání z lidí, kteří ze začátku neměli odvahu vystoupit, ale pak se vezli. Ti byli někde v pozadí, rozmlouvali nám to, abychom do takových aktivit nešli. Když se pak však historie přiklonila na naši stranu, aktivovali se, začali vystupovat a nás postupně vytlačili ze schodiště zpět k práci v divadle. Někteří lidé zkrátka tehdy ukázali slabé stránky svého charakteru, ale netřeba je soudit. Stálo to za to a jsem rád, že tu máme demokracii.