Hra mě naprosto uhranula, říká režisér Františák před sobotní premiérou

Horváth hru napsal v roce 1936. Čím je dnes stále aktuální?

Horváth je básník i dramatik, ale také je skvělý v chápání lidské blbosti. Nahlíží na rozpad monarchie také s haškovským humorem a vedle toho s pochopením pro jistou ztracenost postav v dějinném kolotoči. A to je velice přítomné.

Jak nakládáte s archetypální postavou Dona Juana? Je to ten známý svůdce, nebo jeho charakter posouváte jiným směrem?

Je třeba říci, že pracujeme s Juanem Ödöna von Horvátha. K této postavě se vyjadřovaly generace literátů, včetně třeba kontroverzního spisovatele Petera Handkeho. Juan zažil hrůzu války, vrací se domů a hledá svou dívku, kterou si zbožštil. Ona mu však neodpovídá a on tak trochu zuří a skládá si tento ideál z mnoha jiných žen. To je zrcadlení světa jako od Felliniho.

Hlavní postava se vrací do válkou poničené země. Propisuje se do vašeho pojetí, že po mnoha letech zuří válka jen kousek od českých hranic?

Už jen slovo válka rezonuje. A to bohudík nepociťujeme tuto vykloubenou situaci světa na vlastní kůži se všemi reálnými jevy. Svět, ve kterém válkou padne řád, je prostě mrtvý a plný smrti. Bez možnosti hry. A svět po válce je plný vdov a osiřelých dcer - a také tunelářů, inflačních hyen a Donů Juanů.