„Jak jsem rostla, čím dál víc mě začalo zajímat, co je za tím – za tou voskovou maskou, za tím vzezřením,“ vzpomíná dokumentaristka SILVIE DYMÁKOVÁ, která o pardubické ikoně připravuje dokument. „Uvidíme naprosto úžasnou a křehkou bytost, která si jen přála být milována,“ popisuje snímek režisérka. Václav Kulhánek zemřel v neděli ve věku 73 let.

V neděli vás zasáhla smutná zpráva o odchodu vašeho přítele. Jaké pocity to ve vás vyvolalo?
Měli jsme návštěvu, když mi zazvonil telefon, že se Vaškovi možná něco stalo. Úplně mě to vykolejilo, s Vaškem jsem byla devět let v blízkém a intenzivním kontaktu. Když jste s člověkem pořád, mluvíte s ním, natáčíte ho, jste na něj mentálně napojení, tak vás to zasáhne. Je to pro mě stejné, jako by odešel někdo z rodiny. Celou noc jsem nespala, hrozně mě bolí hlava od pláče. Nemůžu uvěřit, že už mi nezavolá.

Co se tedy stalo?
Já vlastně nevím, jestli zemřel doma nebo v nemocnici. Informace se nedaří úplně ověřit. Verzí bylo několik. Zavolal mi to člověk z pardubických médií, tak jsem kontaktovala Vaškovu rodinu a jeho kamarády. Také nevěděli nic konkrétního, informací bylo několik, verze se lišily. Rodina mi potvrdila úmrtí, ale netuší, proč zemřel.

Říkala jste, že v dětství jste se ho bála. Jak se váš pohled na něho měnil?
Bála jsem se ho a vnímala jsem ho jako démona, jen jsem slyšela různé povídačky. Jak jsem rostla, čím dál víc mě začalo zajímat, co je za tím – za tou voskovou maskou, za tím vzezřením. Snažila jsem se s ním spojit, chtěla jsem s ním natáčet. Sešli jsme se, povídali si o tom a on mi potom napsal zprávu, že natáčení nebude a že už mě nechce nikdy vidět.

Dokument ale vzniká.
Ano. Hrozně mě to tehdy mrzelo, tak jsem mu po několika měsících zkusila napsat. Už jsem nic točit nechtěla, chtěla jsem ho poznat jako člověka. Jen jsme se scházeli a povídali si. Začala jsem ho mít ráda a začala jsem poznávat jeho dobré i špatné stránky. Ve finále to byl on, kdo řekl, že by natáčení chtěl, protože se přestal bát, začal mi věřit a začal se otevírat. A tak jsme postupně začali natáčet.

Jaký byl Krychlič podle vás člověk?
Vašek byl nesmírně inteligentní, sečtělý a laskavý muž. Byl to člověk, který si už od dětství přál naplnění, chtěl najít lásku. Byl plný smutku. Říká se o něm hodně věcí, ale za mě to byl rozhodně hodný člověk se spoustou problémů, ale obrovským srdcem.

Vysvětlil vám, co ho vedlo k té odlišnosti?
On to vysvětluje několika různými způsoby. Natáčela jsem s jeho spolužáky z gymnázia, kteří ho pamatují jako člověka, který se chtěl lišit. Má to spoustu různých propojení a příčin. Vašek si ve svém životě potřeboval kompenzovat něco, co se mu někde nedostávalo, tak to potřeboval vyhledávat jinde. Začal si zvláštně česat svoje vlasy, pak k tomu přidával různé příčesky, stříhal třeba vlasy panenkám a začal to postupně lepit.

Právě jeho vlasy a výrazný make-up připoutaly pozornost všech kolemjdoucích.
To on chtěl. Bavilo ho, že je středem pozornosti, dělalo mu to dobře. Cítil při tom naplnění a měl pocit, že zkrášluje svět. Často říkal, že podivíni zkrášlují svět. Byl na to hrdý. Když jsme jednou spolu jeli na výlet do Hradce, zastavily nás dvě školačky a ptaly se: „Pane, co vy jste vlastně zač,“ a on říká: „Já jsem takovej divnej týpek z Pardubic,“ a hrozně se smál. Měl strašnou radost z toho, že nutí druhé lidi přemýšlet nad ním samotným.

Pamatuju si ho od dětství, jeho vzhled se výrazně neměnil. Mnoho lidí si myslelo, že je nesmrtelný.
Přesně tak. Krychlič byl jistota. Pardubice, perník a Krychlič. Vždy tam byl. I když jsem z Hradce, i k nám ta jeho sláva už před lety doletěla. Krychlič je jistota, Krychlič pořád vypadá stejně a Krychlič nikdy neumírá. Měla jsem před lety pocit, že žije třeba sto let. Všichni máme vjem, že je tu věčně a věčně vypadá stejně. Je neuvěřitelné, jak se zapsal do hlav tolika lidí.

Ještě nedávno jsme ho přitom mohli vidět ve městě na kole.
Zdánlivě byl čiperný. On vždy něco jiného prožíval, něco jiného prezentoval. Měl v sobě strašně moc smutku. Snažil se psychicky bojovat s touto dobou, ale bylo to pro něj těžké, protože miloval společnost. Miloval chodit na kafe, tam si povídat s kamarády, miloval chodit do restaurací, na koncerty. Kolikrát mi psal, že je nešťastný z toho, že se vše ruší, nikoho nevidí a může s lidmi jen volat. Nenesl to vůbec dobře. Je to moje spekulace, ale nedivila bych se, kdyby se sociální deprivace podepsala na jeho smrti.

Dokument jste točili přes pět let. Kdy ho plánujete vydat?
Máme vše natočené, sestříhání nebude až tak dlouho trvat, ale Vašek si strašně přál, aby měl film premiéru na jeho narozeniny. Ty měl v únoru, takže pokud to budu chtít dodržet, zveřejnili bychom to 15. února příštího roku, kdy by slavil 74. narozeniny.

Co ve snímku divák uvidí?
Hledání lásky. O tom to je. O Vaškových láskách, o tom, jak Krychlič prožívá lásky. Uvidí tam člověka, kterého si zvolil za svého partnera, uvidí jednostrannou lásku, bolest, rozchod. To vše se tam podařilo zachytit, jsou to velmi silné momenty. Bude to Krychlič z jiné stránky. Nebude to zobrazení Krychliče na kole a toho, proč má takové vlasy, ale bude to zobrazení toho, co se odehrávalo v jeho nitru. Uvidíme naprosto úžasnou a křehkou bytost, která si jen přála být milována.