Petr je dlouhodobý pěstoun a jediný muž v Pardubickém kraji, který má ve své péči pěstounské dítě jako samožadatel. Jeho cesta k pěstounství začala před více než deseti lety.

Jak jste se k pěstounství dostal?
V roce 2005 jsme se s manželkou rozhodli adoptovat dítě. Prošli jsme úspěšně přípravou na adopci a v roce 2007 pro nás byla vytipována holčička. V této době jsme ale již dítě přijmout nemohli. Moje žena byla vážně nemocná a v následujícím roce zemřela. Přes to všechno jsem nechal žádost o adopci otevřenou, taková zadní vrátka. Po čase jsem prošel dvěma vztahy se ženami, ale rozpadly se. Stále jsem přemýšlel o přijetí dítěte. Řekl jsem si, jestli mě neopustí touha mít dítě, že do toho půjdu sám.

Den pěstounství se koná na zámeckém návrší v Litomyšli v neděli od 10 do 16 hodin.

Jaká byla druhá příprava, tentokrát na pěstounství?
Byla dobrá. Tím, že jsem o deset let dříve prošel přípravou na adopci, tak to bylo zajímavé vůči ostatním pěstounům. Měl jsem toho oproti nim už hodně za sebou. Čekal jsem i negativní reakci, že do toho jdu sám, že jsem chlap. Žádná nebyla. Vlastně jsem od všech slyšel: Jo, dobrý nápad.

V pěstounské péči máte šestiletého Martina. Přijímal jste ho v jeho čtyřech letech od přechodných pěstounů. Jak probíhalo přijetí dítěte?
V lednu 2016 mi volala pracovnice krajského úřadu, že má pro mě dvě dobré zprávy. Jedna byla, že jsem schválený pěstoun, druhá, že pro mě mají vytipované dítě. Tři hodiny po telefonátu jsem byl na úřadě. Myslím, že jsem pracovnice svojí rychlostí zaskočil. Chlapec, který byl pro mě vytipovaný, žil již rok mimo svou původní rodinu u přechodných pěstounů.

První setkání s Martinem a s přechodnými pěstouny proběhlo za pár dní v charitě v Litomyšli. Měl jsem celý den vyhrazený na setkání, odpoledne jsme šli ještě společně do kavárny. Chytli jsme se s Martinem za ruce, úplně bezprostředně, a šli jsme do kavárny. Pak začal postupný přechod Martina ke mně. Nejprve jsme se potkávali dvakrát týdně, postupně jsme si na sebe zvykali, po čase jsem si začal Martina brát i na noc. Martin dnes vypadá spokojeně, myslím, že ho to se mnou baví, že je tady doma.

Jak reagovalo vaše okolí po příchodu Martina? Žijete na malé vesnici…
Lidé ve vesnici reagovali různě. Žije tu 200 lidí a myslím, že názor na pěstounství tu je podobný jako kdekoli jinde. Zkrátka, pár lidí to odsuzovalo, pár z nich bylo nadšených, část lidí říkalo, jo dobrý, ale mysleli si své, a spoustu věcí se člověk nedozví. Jsou tu lidé, kteří si vůbec nedovedou představit, co to vlastně dělám.

Naprostá většina nezná rozdíl mezi pěstounstvím a adopcí. A neví, že něco takového jde, že existuje nějaká příprava, že se podává žádost, že lze věci konzultovat, řešit s odborníky. Snažím se všude vysvětlovat, jak systém funguje. Pěstoun musí počítat s tím, že reakce okolí budou různé. Naše společnost je nastavena tak, že názor okolí vnímáme jako velmi důležitý a snažíme se přizpůsobovat očekávání okolí, abychom nějak zapadli. Což pro pěstouny není úplně jednoduché.

Stýká se Martin se svojí původní rodinou?
Jednou měsíčně se potkáváme s jeho rodiči. Myslím si, že otec je rád, že je u mě Martin spokojený. Celkem dobře přijal i to, že mi Martin začal říkat táto. Nejdříve jsem byl pro Martina strejda, pak mě oslovoval jménem, teď mi říká táto. Reakce Martinova táty byla: To je v pořádku, ty ho vychováváš, já jsem ho teda zplodil, tak má dva táty. Matka tím byla zaskočená. Myslím, že není schopna připustit jiný úhel pohledu, než je ten její. Ale rozumím tomu, ona je biologická matka a bylo jí odebrané dítě, což chápe jako velkou křivdu. Na to má právo. Nedokázala však řešit svoji životní situaci tak, aby se Martin mohl vrátit zpátky. Zpočátku byl Martin po schůzkách s rodiči rozhozený, teď už ne. Po kontaktu s rodiči se vždy vracíme do našeho režimu, který jsme si vytvořili. V patnácti se může sám rozhodnout, do kterého světa chce patřit. Možná se Martin vrátí do své rodiny, nevím.

Co vám pěstounství dalo? A vzalo něco?
Co mi vzalo? Jediné, co mě napadá, že mám méně času pro sebe, že musím svůj čas přizpůsobit Martinovi. Ale není to negativní hodnota. Dostávám lásku a dělám něco, co má smysl. Mám dítě, mám důvod tady něco dělat. Pěstounství mi dalo chuť do života.

Jaký má být pěstoun?
Nikdo asi není ideální pěstoun, každý má své limity, co dokáže, co ne. Pěstoun ale musí být otevřený vůči ostatním lidem. Musí umět přijímat cizí lidi, jakkoli odlišné. Mentálně, fyzicky, barevně. Musí být otevřený vůči původní rodině dítěte. Musí důvěřovat, ale musí si ochránit svůj prostor.

Začal jsem to brát vážně, až když jsem si uvědomil, že ke mně přijde dítě. Představoval jsem si, jak to udělám. A říkal jsem si, no jo, to ale nejsou hranice jen pro dítě, ale hranice také pro mě, pro okolí, pro celou společnost. To, co tady vytvářím pro dítě, musím aplikovat také na sebe a na okolí. Jinak by to nebylo pravdivé. Když člověk umí pracovat se svými hranicemi a respektovat hranice ostatních, tak může být dobrý pěstoun. (mš, ik)