Události na Národní třídě 17. listopadu 1989 byly startovacím momentem pro sametovou revoluci. Brutální zásah bezpečnostních složek proti demonstrantům zažehl protesty po celém Československu. Ne ale hned. Zpráva o událostech se v regionech šířila až se zpožděním.
V Pardubicích začátek revoluce symbolicky oznámil Jiří H. Kubík, politický vězeň, který se státní vlajkou vyšplhal na střechu Grandu. Nápad se ujal. Muž s vlajkou se stal jedním ze symbolů přicházející změny.
Revoluce se zpožděním
V Pardubicích vzniklo Občanské fórum až 21. listopadu. Založení politické strany nebyla v té době samozřejmost. Byl to otevřený vzdor vůči moci, kterou si uzurpovala komunistická strana. Disidentku Jarmilu Stibicovou, která byla i svědkem pražských událostí, sebrali příslušníci StB na cestě na zakládající schůzi. „Ale museli ji zase pustit a od té doby se už schůzovalo každý den. Já pak s tou vlajkou denně stál na Grandu. Vylezl jsem tam zezadu po zmrzlém žebříku a byl rád, že jsem to vůbec zvládl. Jenže pak už jsem tam musel chodit každý den, protože lidé si to žádali. Stal se z toho symbol. Neuměl jsem ty myšlenky zformulovat jako řečníci u divadla. Ale skoro třicet let mě lidé potkávají a poznávají. Říkají: ‚Nemusel jsi rozumět politice, ale vytvořil jsi symbol.‘ A to člověka zahřeje. Že to bude tolik let trvat, to mě nenapadlo,“ vzpomínal Jiří H. Kubík.
Vlajku po letech služby vlasti čeká zasloužený odpočinek. Svěřit ji Kubík plánuje Východočeskému muzeu (VČM) v Pardubicích. „Děda ji měl z roku pětačtyřicet, kdy se osvobozovala republika, pak ji používal táta při pražském jaru 1968 při pokusu o obnovu demokracie a nakonec já na střeše Grandu. Stál jsem tam, abychom těm estébákům, kteří si nás z oken okolo fotili, ukázal, že už se jich nebojíme,“ dodal Kubík.
Vlajka už za léta bojů o svobodu utrpěla své. „Každopádně by ale v naší sbírce prapor s takovou historií a symbolickou sílou určitě měl být,“ řekl historik VČM Jan Tetřev.
Druhou špionáž už mu režim přišít nestihl
Jiří H. Kubík ale není jen vlajkonošem. Byl také politickým vězněm. Zavřeli jej už za činnost na vojně, kde mezi lety 83 až 85 prováděl špionáž.
„Fotil jsem vojenské objekty, sepisoval jména důstojníků armády i kontrarozvědky a StB, jejich byty, auta, funkce, pracoviště a dostal 4,5 roku. Podruhé mě chtěli sebrat zase za špionáž. Fotil jsem komunistický pracovní tábor koncentrák Minkovice, kde jsem byl zavřený. Ten lágr byl tajný, nebyla to normální věznice. Byl vybudován v roce 1958 tajným rozkazem ministra vnitra a v roce 1989 byl smazán z povrchu zemského. Věděl jsem, že ho budou chtít zlikvidovat a ještě jsem to na poslední chvíli zdokumentoval. Nedávno historici zjistili, že mě za to v listopadu chtěli preventivně také zavřít, ale už to nestihli,“ popsal vlajkonoš.
Vyznamenání od Zemana za zásluhy o koncentrák
„V Minkovicích jsem byl zavřený s Pavlem Wonkou. Byl jsem u toho, když jej komunističtí bachaři mučili a připravovali na smrt. Pavel Wonka nakonec zemřel v královéhradecké vazební věznici, ale z Minkovic ho už odváželi jako úplnou trosku. Ředitelem lágru byl Ludvík Karl, kamarád Miloše Zemana, který mu před dvěma lety dal státní vyznamenání za zásluhy o stát,“ připomněl Kubík.
Řeč je o podniku Preciosa, pod který tábor spadal. „Tu továrnu přitom třicet let budovali političtí vězni. Karl si ji potom jako bývalý ředitel zprivatizoval a ještě za to dostal státní vyznamenání. To je plivnutí do očí všem obětem komunismu, že takto Zeman obrací historii. To můžeme už rovnou oceňovat nacisty,“ dodal Jiří H. Kubík.
Historička: Média pod kontrolou státu nefungovala. Lidé si museli vyprávět
Od sametové revoluce uplynulo 29 let. Zatímco dnes sledujeme demonstrace odkudkoliv ze světa téměř v reálném čase, v roce 1989 nebránily šíření informací pouze technické nedostatky, ale především absolutní moc komunistické strany nad veřejným prostorem a sdělovacími prostředky. Z dnešního pohledu těžce uvěřitelnou dobu přiblížila historička Veronika Skalecká.
„Vláda dokázala díky kontrole médií informačně izolovat zbytek republiky od Prahy. Československá televize dlouhou dobu neodvysílala žádné záběry z policejního zákroku proti demonstrantům. V Rudém právu k těm událostem vycházely články s obvyklými frázemi o provokacích a protisocialistických silách tak, jak je užívalo v předchozích antikampaních,“ popsala výchozí situaci Veronika Skalecká.
V dnešní době živých přenosů z telefonu, serveru Youtube či webových archivů zpravodajství zní úsměvně další epizoda z Pardubic.
„Teprve ve středu 22. listopadu dorazila do Pardubic videokazeta, na které byly události ze 17. listopadu v Praze zachyceny. Vytvořilo se několik kopií a na několika místech v Pardubicích se začaly promítat. To byla první chvíle, kdy měli lidé v Pardubicích možnost na vlastní oči vidět, co se v Praze dělo. To je velký rozdíl oproti dnešní době, kdy se podobné záběry mohou šířit během několika minut, ba sekund do celého světa,“ řekla historička.
Komunistická státní moc se krom blokování informací snažila i umlčovat klíčové osobnosti.
„Byla snaha zastavit projevy odporu i zatýkáním klíčových disidentů. Nicméně pokud regionální politici věděli o tom, co se dělo v Praze, tak by byli velmi naivní, pokud by si mysleli, že něčemu zabrání zatýkáním disidentů. Naopak, ve chvíli, kdy v Pardubicích začaly veřejné demonstrace a protestní pochody, tak se Bezpečnost stáhla, protože už bylo na zásah pozdě, došlo by jen ke zbytečnému krveprolití. Zmohli se jen na odstraňování plakátů, které vylepovali studenti, a na monitorování situace. Myslím, že to dělali jen ze zvyku, byl to takový normalizační folklór, ‚něco se děje, začneme zatýkat disidenty‘, nemohli vzdor proti režimu nechat úplně bez odpovědi. Ale vzhledem k tomu, jak velkou hybnou silou byli i v Pardubicích vysokoškoláci, tak by jim nepomohlo, ani kdyby pozatýkali všechny disidenty, ti studenti by se celé revoluce chopili sami,“ uzavřela Skalecká.
