Pardubice a jejich okolí nejsou zrovna lyžařským rájem. Proto mnohého překvapí, že právě tady naši předci chtěli vystavět skokanský můstek.

Kdo by však tipoval, že si za základnu skoků a letů na lyžích vybrali nejvyšší vrchol kraje – Kralický Sněžník (1423,7 metrů), mýlil by se. Skokanskou „Mekkou“ se měla stát symbolická vyvýšenina regionu – Kunětická hora (307 metrů).

Nápad vzešel od reprezentanta

„Idea skokanského můstku vznikla už ve 30. letech 20. století. Samotné projekty pak ve druhé polovině 40. let,“ informovala kurátorka sbírek Východočeského muzea v Pardubicích Petra Štecherová s tím, že se bohužel mnoho historických podkladů k této zajímavé lyžařské epizodě nezachovalo.

Nemělo se však jednat o můstek „mamutí“. Délka nájezdu až k hraně můstku měla být 28 metrů, sklon nájezdu ve vrchní partii měl mít 35 stupňů, ve spodní pak 6 stupňů. Skoky pak měly dosahovat maximální délky 20 metrů.  Podle Jana Vtípila, který své poznatky sepsal do článku ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka, stál za myšlenkou skokanského můstku Ladislav Franc, který kouzlu tohoto sportu propadl ve dvacátých letech minulého století.

Ladislav Franc dokonce Československo reprezentoval na akademickém mistrovství světa v italské Cortině d´Ampezzo. Ten o projektu uvažoval již na konci třicátých let. Plány však zhatila II. světová válka. Prvním dochovaným dokumentem je tak nákres, který se ukrývá v šanonech pardubického okresního archivu. Studie, která nese název Nákres lyžařského můstku na Kunětické hoře, je datována do září roku 1945. Pod ním je podepsán specialista lyžařského svazu Karel Jarolímek ze Dvora Králové nad Labem.

Muž s pohnutým osudem

Z pozdějšího hlediska byl výběr Karla Jarolímka (1888 – 1970) tou správnou volbou. „Proslul jako architekt, především jako odborník na stavbu lyžařských můstků. Vyprojektoval jich více než 400 a výstavbu mnoha z nich také sám vedl. První lyžařský můstek vybudoval pod Zvičinou a dále je podepsán pod můstky například v Harrachově, Janských Lázních, ve Špindlerově Mlýně, na Štrbském Plese (který byl nazýván Jarolímkův můstek) nebo v Banské Bystrici,“ řekla o rodákovi z Temešváru mluvčí královédvorské radnice Miroslava Kameníková.

Samotného Jarolímka, který se v roce 1988 stal čestným občanem Dvora Králové nad Labem, však prakticky celý život provázela jedna událost, která se do dějin zapsala více, než můstek na Kunětické hoře. V roce 1913 se účastnil tsmutného závodu na 50 kilometrů na hřebenech Krkonoš, při němž tragicky zahynuli jeho sportovní přátelé Bohumil Hanč a Václav Vrbata. Sám Jarolímek závod kvůli odřeninám na nohách nedokončil.

Hra o ovoce

Navržený můstek, který nepočítal s velkou výstavbou, spíše s terénními úpravami na úpatí Kunětické hory, posléze po představení prošel všemi schvalovacími orgány Svazu lyžařů RČS.

Pak se čas vlekl a další zmínky o doskočišti jsou až z roku 1947, kdy se RČS sice rozhodl započít s výstavbou, ale zamítavé stanovisko přišlo ze strany Musejního spolku Pardubice, který oponoval nejen nedostatečnými sněhovými podmínkami na hoře, ale také na negativní estetický vliv či škodou na ovocných stromech na plánovaném doskočišti. O tomto zamítavém stanovisku se můžeme dočíst i v žádosti Lyžařského oddílu Sokola Pardubice 1, respektive dopisu Místního národního výboru v Rábech, z února 1949 Tedy z doby, kdy spor o můstek, podpořený i kampaní v novinách, vrcholil.

„Loňského roku konala se na místě, kde se hodlá můstek postaviti, komise. Přítomni byli zástupci MNV Pardubice v čele s předsedou Václavem Havlíčkem, zástupci pardubického musejního spolku, Kunětického družstva a iniciátor této stavby,“ stojí v dokumentu s tím, že všichni byli projektu velmi nakloněni a: „zdálo se, že tím je rozhodnuto příznivě o dlouholetém přání pardubických lyžařů, ale na konec Pardubický musejní spolek, jenž je majitelem Kunětické hory, stavbu nedoporučil s odůvodněním, že pro špatné sněhové poměry můstek nebude náležitě využit a že jeho postavení nevyváží škodu, způsobenou přemístěním asi pěti ovocných stromů, nacházejících se na dojezdové ploše pod můstkem,“ stojí dále v dokumentu. Nakonec ke shodě všech stran došlo a Musejní spolek se v dubnu téhož roku podrobil.

Sen zůstal snem

V roce 1950 začaly samotné stavební práce. O nich však historie mlčí. Můstek se znovu objevuje v roce 1952, kdy 13. července byla v Pardubicích podepsána předběžná smlouva mezi lyžařským oddílem Sokol Pardubice a národním podnikem Průmstav o poskytnutí brigádnické pomoci. „Středisko pracovního dorostu národního podniku Průmstav se zavázalo vysílat na pravidelné nedělní brigády vždy deset učňů, kteří byli ubytováni v pensionu pod Kunětickou horou,“ uvádí Jan Vtípil. To je poslední zmínka o kunětickém skokanském můstku.

Brázda jako svědek

Bedlivý návštěvník tohoto místa postřehne, že začátek prací je dodnes viditelný.

U severovýchodního bastionu je patrná hluboká brázda, která je pozůstatkem připravované nájezdové dráhy.