„Škola není jenom místo hnusu se známkami a písemkami, ale i prostor, kde mám kamarády, kde se něco naučím a bude mě to tam bavit,“ říká ředitelka pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Orlicí Petra Novotná, jež se zabývá nejen prací s žáky a jejich rodiči, ale také s učiteli, kteří často bojují se syndromem vyhoření.

Školní rok nám pomalu začíná, s jakými problémy se v září setkáváte nejčastěji?
Ve své podstatě děti stále provází rok předešlý, mnoho problémů totiž prázdniny nevyřeší, jsou spojeny s prostředím školy jako takovým. Děti stále mají strach ze školního prostředí, prožívají úzkosti i obavy. Psycholog v poradně řeší změny, které děti čekají v souvislosti se změnou škol, věnujeme se úpravě podmínek k maturitním zkouškám, řešíme, ve spolupráci se školami, jak může asistent pedagoga žákovi pomoci a zda může být tato pomoc efektivní.

Po dvou měsících sladkého nicnedělání musí být pro žáky často velmi těžké znovu naskočit. Existuje nějaká rada, jak jim pomoci?
Jasně, funguje přeznačkování, tedy škola není jenom místo hnusu se známkami a písemkami, ale i místem, kde mám kamarády, kde se něco naučím, kde mne bude něco bavit. Takové nadšení ale musí vzejít od dospělých, kteří děti musí pozitivně posilovat, a ne upevňovat v nich „naštvanost“, že je konec prázdnin. No a tato radostná zvolání by měla být slyšet i ve školách z řad učitelů.

Jde popsat, jakými problémy se zabýváte nejčastěji?
My v poradně jsme k dispozici tehdy, když nezabírá podpora ze strany školy, je potřeba nějaká diagnostika, další psychologická či speciální pedagogická intervence. Také nastavujeme podpůrná opatření pro tyto děti a žáky ve školách. Řešíme strachy, úzkosti, nespokojenosti, potíže s vrstevníky, a to i šikanu nebo „pseudošikanu“, důvody školního neúspěchu, ale také problémy dětí, které jsou nadané, ale jejich nadání není ve škole podporované či rozvíjené. Dlouhodobě se věnujeme začleňování dětí s odlišným mateřským jazykem do škol, a to nejen ukrajinských. Problémy samozřejmě mají děti, které nemohou vyrůstat se svými rodiči a učí se opět získat důvěru ve svět a v sebe sama u pěstounů, poručníků a v dětských domovech.

Ze svých školních let si drobně pamatuji, že nám učitelé říkali, kde je výchovný poradce či na koho se obrátit v případě problémů. Nikdy jsme ale těchto možností nevyužívali. Jak se žák dostane ze školní lavice k výchovnému poradci, případně k psychologovi?
To je různé. V každé škole existuje školní poradenské pracoviště, které se skládá z ředitele, výchovného poradce a metodika prevence. Tyto pozice jsou postupně doplňovány školními psychology a školními speciálními pedagogy. Tito odborníci mohou sami vytipovávat žáky, kterým nabízejí podporu. Myslím, že pokud toto pracoviště funguje dobře, nemá problémy s tím, aby se na něj sami žáci obraceli. Je to o důvěře, která se musí budovat, a za tím je opravdu hodně práce.

Pracujete také s učiteli. Jak tato spolupráce probíhá?
Pedagogům se snažíme popsat možnosti a potřeby žáků a spolu si vyjasňujeme, jak by tyto faktory šly zakomponovat do školního procesu. Setkáváme se ve školách, telefonujeme si, probíhají metodická setkávání on-line, organizujeme výjezdní setkávání se supervizí, poskytujeme podporu učitelům a také ředitelům, kteří hledají cestu.

U kantorů se často mluví o syndromu vyhoření. Jde tomu nějak předcházet a může i tady zapůsobit pomoc psychologa?
Ano, všichni jsme jenom lidé. Učitel by měl reflektovat, zda mu práce přináší pocit uspokojení, nebo sílí pocity vyčerpání, které se promítají do zdravotního stavu. No a tady už je prostor pro spolupráci s psychologem.

Poslední kapitolou jsou rodiče. Jak probíhá spolupráce s nimi?
Rodiči jsou odborníci na svoje děti, ale nejsou odborníci na vzdělávání. Poradenský pracovník je takovým spojovatelem a průvodcem žáka s potížemi se školským systémem. Ne všechna přání rodičů je možno ve škole splnit, ne všechna přání jim plní i jejich děti. Společně tedy zkoumáme, jak dítě podpořit, co lze rozvinout a kde jsou jeho limity. Dalo by se říct, že jsme takoví tlumočníci, průvodci a někdy i převaděči.