„Je to hezké. Ale i v době, kdy se nehrálo, bylo milé, když jsem potkávala ve městě lidi, kteří říkali: Nám už to tak chybí,“ popisuje herečka Východočeského divadla Pardubice MARTINA SIKOROVÁ.

Tento rozhovor výjimečně na přání herečky zůstává ve formě tykání, aby byla zachována jeho autentičnost a pravdivost.

V současné době záříš v Noci na Karlštejně jako královna Eliška Pomořanská. Jak si tuto roli užíváš?
Teda, moc děkuju. Ta role je pro mě velká výzva. V průběhu zkoušení jsem se dost potrápila. Nevěděla jsem kudy. Ale měla jsem pevnou ruku pana režiséra Petra Novotného, který mi hodně pomáhal. Kdyby ses mě zeptala před minulým představením, řekla bych, že jsem si to ještě neužívala. Ale včera jsem si asi poprvé řekla, že touhle cestou chci jít. Cítím velkou radost. A prosím, ať mi zůstane.

Čím to je, že se to přepnulo takhle ze dne na den?
Nevím, jestli to bylo ze dne na den. Asi jako všechno to potřebuje čas. Je fajn, když už mám za sebou víc představení, to mi pomáhá se uvolňovat. Protože ta představa, že jdu na jeviště a bojím se, je blbá. Je příjemnější se tam těšit. Včera se mi to povedlo. Nicméně i tak vím, že mám dál co objevovat.

Máš na tuto inscenaci speciální pěveckou přípravu?
Kvůli koronaviru jsme přerušili spolupráci s naší hlasovou pedagožkou Gallou Macků. Ale dělám si cvičení, která s námi dělá ona, a snažím se při písničkách myslet na to, co vždycky říká: Nesnaž se mi předvádět hlas, buď pravdivá. Ona je prostě skvělá. Jinak nic speciálního. Poslouchám i to, jak Lásko má, já stůňu nazpívala paní Vondráčková. Myslím si, že to udělala moc dobře.

Je to hra, kterou díky filmu zná každý. Je to pak o to větší závazek?
Ideální je samozřejmě netrápit se tím, že by to měl být závazek. Taková představa umí pěkně svázat. A tím neříkám, že to závazek není (smích). Přeju si, ať je to především radost.

A daří se ti to?
Jak jsem říkala, včera se mi to podařilo, a mám velké přání, ať se mi to daří i nadále.

Inscenaci jste začali zkoušet už na konci září, premiéry se však kvůli koronaviru dočkala až na konci června na Kunětické hoře. Byla to velká komplikace, když se zkoušení takto rozkouskovalo?
Nevím, jestli teď neřeknu hodně silná slova, ale snažím se vše vnímat tak, že věci, jak jsou, jsou dobře. Buď s nimi můžu bojovat, nebo to vzít, jak to je. A u toho mi pomáhá vidět v tom to dobré. Takže v tomto případě si myslím, že mám veliké štěstí, že jsem na přípravu měla tolik času. Nepracovala jsem na roli jen 6 týdnů. A když máš na něco rok, tak to je přece velká výhoda. A i když si uvědomuju, že koronavirus spoustě lidí přinesl velké výzvy, tak já mu třeba za tohle děkuju.

Jak jsi prožívala dobu, kdy se nedalo hrát?
Práce jsem měla dost, protože jsme zkoušeli a mě se týkaly krásné role. Určitě jsem se nenudila a mohla jsem aspoň chodit dříve spát.

A v období, kdy nebylo možné ani zkoušet?
Těch období jsme moc neměli, i když jsme měli nějaké karantény. Možná jsem to vytěsnila, ale zdá se mi, že jsme pořád něco dělali. Ale když, tak jsem odpočívala a byla jsem vděčná, že mám volno.

Během karantény jste nazkoušeli několik her, které ale diváci dosud nemohli vidět. Jaký to byl pocit, když jste se připravovali, ale neměli jste tušení, kdy konečně zase budete moct hrát pro lidi?
Mám moc ráda, když jdu před diváky a cítím, že rozumím tomu, s čím tam jdu. Na to ale často potřebuju dost času. Takže mě vlastně ani moc netrápilo, že to ještě nikdo neuvidí. Říkala jsem si, že můžu pracovat na tom, aby to bylo lepší.

V běžném režimu na to máte podstatně méně času. Nebojuješ s tím tedy?
Nevím, jestli bojuju. Brala jsem to jako normální. Prostě máš 6 týdnů a musíš udělat to nejlepší, co můžeš. Ale jak se říká, herec na roli pracuje až do derniéry. V průběhu hraní se pak můžu uvolňovat.

Jednou z těchto her, které ještě diváci neviděli, je inscenace Jako břitva, kde hraješ Boženu Němcovou. Předpokládám, že hrát takovou osobnost je velká výzva.
Pro mě je velkou výzvou ten příběh. A nechtěla bych se svazovat tím, že to byla osobnost, kterou mám udělat přesně takovou, jaká byla. Ale příběh, který napsala Lenka Lagronová, je hodně silný, hluboký a krásný. V tom bych možná cítila závazek, který cítit nechci (smích).

Jste zvyklí být denně v kontaktu s diváky, řada herců říká, že si od nich bere energii. Máš to tak taky? A nechybělo ti to během doby, co se nemohlo hrát?
Když řekneš, že si od někoho někdo bere energii, tak ve mně úplně hrkne. Na představení takového herce bych snad ani jít nechtěla. Ale chápu, že to je myšleno ve smyslu výměny energií. Když se diváci smějou anebo třeba mají i na krajíčku, protože jsme se jich naší produkcí nějak dotkli, tak to je moc fajn pocit. Neřekla bych, že mi vyloženě chyběl, ale když zase přijde, budu ráda. Ale pokud mluvíme o energii, diváky určitě potřebujeme i kvůli naší kase. Co si budem. Žijeme ve světě hmoty a já mám peníze moc ráda. Takže díky za každého platícího diváka. Bez nich bychom nemohli dělat to, co děláme.

Přemýšlela jsi nad tím, proč tohle podivné období vůbec přišlo?
Slyšela jsem názor, že slovo koronavirus může souviset s korunou, tedy korunní čakrou. A že to nějakým způsobem souvisí i s možností otevřít se vyšším principům, které tu jsou. Bohu, životu, lásce. Že třeba můžeme být ohleduplnější k přírodě. A ne úplně kvůli ní, ona se bez nás obejde, ale my to bez ní nedáme. A mohli bychom být ohleduplnější i sami k sobě. Ale asi udělám nejlíp, když nebudu nikomu radit, každý sám nejlíp ví, co potřebuje. Mně bude stačit, když se vyznám ve svém životě.