„Dneska ráno jsem měla úplně zmrzlé boty,“ vypráví žena ve středních letech, zatímco se tiskne ke starým kamnům a zkouší se zahřát. Už několik let žije na ulici, přesněji řečeno ve squatu ukrytém v roští. Domek stlučený z nalezených kusů dřeva jí sice poskytne střechu nad hlavou a postel i s matrací a dekou, ale teplo v něm rozhodně není. Štiplavý zápach značí, že v kamnech skončí vše, co je po ruce. Křovisky se rozléhá tlumená hudba vycházející ze starého rádia. „Chcete obvazy? A kapesníky?“ ptá se třesoucích se obyvatel terénní pracovnice a informuje je o alternativách, které existují, aby nemuseli mrazivé noci trávit venku. „Vždy jim vysvětlujeme, ať si předem zažádají o místo v azylovém domě,“ říká pracovnice.

„Nechávají to ale na poslední chvíli a potom už je plno,“ dodává. Přestože se velká část lidí bez domova na zimu uchyluje do nocleháren, mnoho jich stále zůstává venku. Další muž vylézá ze stanu o kus vedle s jednou igelitovou taškou v každé ruce. Na ulici žije již osm let, avšak na první pohled by člověk neřekl, že je bezdomovcem. Na sobě má zimní boty, džíny, čepici a světlou čistou bundu. Vypadá spořádaně, oblečení si chodí pravidelně prát do veřejné prádelny, noci ale tráví ve stanu. „Máte holý krk, vezměte si nákrčník,“ podává mu pracovnice kus oblečení. „Jsem úplně zmrzlej, budu muset něco vymyslet, jsem na tohle už starej,“ říká muž v důchodovém věku. Přesto všichni vědí, že se svou životní situací nic neudělá. „Nejsou nevděční, po všech těch letech venku je pro ně ale hrozně těžké se přizpůsobit životu, který je pro nás běžný,“ vysvětluje pracovnice. Muž prosí také o rukavice, ty jeho už přestávají sloužit, a poté se dále brodí sněhem, který mu sahá až nad kotníky, směrem, kde se nachází centrum Pardubic. V igelitkách má kusy mědi a starou autobaterii. „Dostanu za to tak šest stovek. Všechno jsem to našel,“ počítá a těší se na výdělek. Za peníze si koupí nějaké jídlo, ale také třeba brikety na topení.

Další skupinku potkávají pracovnice na rušné ulici přímo v centru města. Na otázku, jak se mají, se smíchem a ironickým nádechem odpovídají: „Jako v zimě.“ Jeden z nich si rukou zachumlanou do rukávu sundává kapuci a více odhaluje svou mladickou tvář. Je mu teprve okolo 20 let. „Jsou to často lidé, kteří v 18 letech odešli z dětských domovů nebo se rozhodli opustit rodinu kvůli špatným poměrům,“ vysvětluje terénní pracovnice, kde se na ulici vezmou tak mladí lidé. Tento mladý muž má ale ambice a touhu pracovat, pravidelně to zkouší. „Teď jsem v jedné práci skončil, nějak to nešlo,“ říká, zatímco si od pracovnice nechává nalít horký čaj. Kelímek drží v zimou roztřesených rukou. Poté se svými kamarády míří na denní centrum, kde se mohou na chvíli ohřát a dát si třeba teplou polévku.

A pracovnice se vydávají do dalšího squatu, který je opět ukrytý v křovinách. Když dorazí na místo, zjistí, že příbytek vytvořený z navěšených plachet je pobouraný. Vypadá ale prázdný. Ve sněhu navíc nejsou vyšlapané žádné stopy. „Buď tam není, nebo už dlouho nevylezl,“ přemýšlí terénní pracovnice a vytahuje telefon. Muži zkouší zavolat, telefon vytáčí, ale v okolí nic nezvoní, což je ta lepší zpráva. „Bála jsem se, jestli mu něco není,“ dodává. Telefony jsou již vcelku běžnou věcí i mezi bezdomovci, powerbanky si nabíjejí na veřejných místech nebo u příbuzných. Na zařízení pak sledují třeba počasí, ale také Youtube.

V tu chvíli se muž začne z dálky blížit, nejdříve opatrně nakračuje, až spatří známé tváře a s úsměvem od ucha k uchu přispěchá ke svému stanu. „Lekl jsem se, kdo to tu ošlapuje. Ale néé,“ zarazí se, když si všimne popadaných plachet, které neunesly nápor sněhu. Pod nimi leží kusy nádobí, oblečení a také teplý spacák. „Věděl jsem, že má přijít zima a sníh, tak jsem několik dní zůstal u mámy. Ale pobořit jste mi to tu nemuseli,“ směje se muž, zatímco obhlíží škody. Humor mu i přes složitou situaci a nízké teploty rozhodně nechybí. Přesto odmítá zkusit azylový dům nebo noclehárnu, říká, že je to prý domov důchodců, ale pro mladší. „To není nic pro mě. Zůstanu ještě u mámy, než se trochu oteplí,“ dodává se smíchem muž okolo padesátky.

Další squat bývá pod mostem, ten je ale nyní prázdný. „Nejspíš šli na sběr,“ přemýšlí nahlas jedna z pracovnic. Sběrem je myšlen sběr papíru, kterým si lidé bez domova přivydělávají. Terénní pracovnice už se ale musejí vrátit na svou základnu, odpoledne je čekají zase jiné pochůzky – své klienty budou doprovázet k lékaři nebo třeba na úřady, kde jim pomáhají vyřídit vše potřebné a vyplňovat papíry. Do terénu se vydají zase v pondělí ráno, kdy se chystají obejít další pardubickou lokalitu.