Ve východních Čechách žije bezmála třicet tisíc cizinců. Vietnamci, Číňané, Mongolci, Rusové, Slováci, Poláci, Ukrajinci, Moldavané.

Hledají unás především práci, které se jim doma nedostává, a jejich rodiny tak žijí na hranicinouze.

Hledají unás často také útočiště před válkami a politickým útlakem.

Mluví řečí, které často nerozumíme, dodržují zvyky, onichž nic netušíme.

Lidé, kteří žijí ve vedlejším bytě nebo domě, jsou pro ně úplně cizí. Bojí se nás, domorodce, oslovit– a my se bojíme oslovit je. Strach zcizího prostě funguje.

Projekt Dobrý den, sousede si dal zdánlivě jednoduchý cíl. Pomoci cizincům, kteří unás žijí, pracují a vychovávají svoje děti, najít cestu kokolnímusvětu.

Zprostředkovateli kontaktu mezi oběma stranami jsou moderátoři.

Svytipovanou rodinou cizinců se sejdou, a pokud nemá nic proti, zazvoní společně iskošíčkem typického cukroví uvedlejších dveří. Zatím nikdy nebyli odmítnuti.

Slovo dá slovo, lidé si potřesou rukama… Dál je to snad pokaždé stejné.

Lidé stráví příjemné odpoledne či večer povídáním, ochutnáváním exotických dobrot vrodině cizinců a často idomluvou příštího setkání.

Pojďme se podívat za dalšími osudy cizinců mezi námi nebo vzájemné pomoci. Avšechno je najednou tak jednoduché a prosté.

Zubař Saša

Maxim Komlev studoval zubařinu jako rodilý Rus vMoskvě, ale protože Lékařská fakulta Univerzity Karlovy vHradci má dobrý zvuk, přesídlil po třech letech do východníchČech.

Se svými českými sousedy se během další akce projektu Dobrý den, sousede pardubického sdružení Most pro lidská práva seznámil snadno: někteří uněj dokonce spředstihem sondovali možnost ošetření svýchzubů.

VČechách to nemá snadné, protože si na rozdíl od svých kolegů zuniverzity nemůže přivydělávat. Rusko není členem Evropské unie a získat pracovní povolení by znamenalo změnu účelu pobytu.

Ale protože izlé je kněčemu dobré, jezdí po Hradci na kole, aby ušetřil. Ato mu pomohlo, aby se seznámil se sousedkou, pro niž je kolo rovněž nejmilejším dopravním prostředkem.

Saša mluví krásnou češtinou. Amiluje svoji spolužačku, albánskou studentku. Spolu sní plánuje, že se vČechách usadí, a jeho sousedé mu to rozhodnutí ulehčili: všichni byli vstřícní, někteří izvali dál či se chtěli sejít a seznámení společnězapít.

Košíček scukrovím, které má, jak známo, na zuby vliv zhoubný, neodmítl nikdo. Patrně svědomím, že jim ho dává budoucí pan doktor, který to dá jednou zase do pořádku.

Skot Alex

Další setkání projektu vPardubicích se nemohla vyhnout cizincům zVýchodu, odkud knám vposledních letech přicházejí nejčastěji.

Exotickou výjimkou byl skotský student Alex Steven, který pojal akci jako recesi, nicméně sousedé jeho hru přijali. Co Skot, to „škot“ jednoznačně padlo; Alex rozdával dárky a dokonce projevil ochotu pomoci starším sousedům snákupy či prací vokolí domu. Byl to jeden znejvtipnějších a nejmilejších večerů tohoto projektu.

Vasilisa

Vasilisa Maldur přišla do České republiky před devíti lety za prací zMoldavska.

Se sousedy se předtím moc nestýkala, ale po seznámení sprojektem se rozhodla: „Sousedům vdomě se představím.“ Poté, co je obešla sdárky, se sřadou znich sešla vkavárně vpřízemí domu a strávila snimi příjemnývečer.

Nataša a Alena

Jako mnoho jiných Ukrajinců přivedla Natašu Pavlovou do České republiky nouze. Doma člověk opráci nemůže zavadit a jíst se musí. Netrvalo dlouho a díky své družné povaze si našla práci vpohostinství.

Na Pardubice nedá dopustit, našla tady opravdu svůj druhý domov. Sousedům napekla chutné pečivo. „To víte, ráda bych si tady víc vydělala,“ povzdechla si. „Hledám lepší práci, ale je to těžké. Člověk musí mít trpělivost.“

Paní Alena Savčenková se narodila vhlavním městě Běloruska Minsku. Až tady, vČeské republice se jí splnil dávný sen, mohla si koupit auto a svého syna Maxima zapsat na Střední automobilovou školu vHolicích.

Nyní chystá svoji vlastní svatbu. Její nastávající je Čech. „Přejeme vám hodně štěstí, paní Savčenková,“ slyšela zřadyúst.

Rus Nikolaj

Svou jedinou dceru, která se vČeské republice vdala, následoval do Čech Rus Nikolaj Pronskij. Po pěti letech mu dcera bohužel zemřela.

Pan Pronskij zůstal sám, sproblémy vjazykové komunikaci, nedostatkem přátel a známých a stěžkým pocitem osamělosti.

Když byl představen svým sousedům, dostal hned od dvou rodin pozvání na Štědrý večer. „Ani nevíte, jak mne to dojalo,“ řekl upřímně. „Cizí lidé a zvou mne na nejkrásnější večeři vroce.“

Dva zUkrajiny

Nataša Dočinec a Saša Kurik zUkrajiny žijí ve Stolanech uChrudimi od jara letošního roku. VČeské republice jsou však už deset let. Za tu dobu toho prožili opravdu hodně. Několik let dřeli na soukromém hospodářství. Bydleli spolu se svými třemi dospívajícími chlapci vkravíně kousek od Nasavrk, a snažili se oto, aby dosáhli na lepšíživot.

Karta se obrátila, když se Saša vrátil kchrudimské stavební firmě Plaster, kde kdysi začínal. Znali ho tu jako neúmorného dříče a všeuměla. Díky jejím majitelům také začali bydlet jako lidé. „Nabídli nám byt vobjektu, který firma využívá jako sklad materiálu. Vyhověli našim představám a provedli takové stavební úpravy, aby se nám tu opravdu líbilo,“ říká spokojená paní Nataša.

Když chystá cukroví do košíčků, snimiž za chvíli navštíví sousedy, pomáhá jí česká kamarádka jejího prostředního syna Serjoži.

Téhož Serjoži, který jako osmiletý těsně po svém příjezdu do Čech napsal: „Nedávno jsem měl takový sen, já viděl krásnou zemi, vté zemi bylo moc krásných domovů. Jeden ztěch domů měl rajskou zahradu, vní rostlo hodně květin, jahod a stromů schutnými plody. Uprostřed květin stál zámek zhraček, vněm bydleli trpaslíci, kteří ve dne spali a vnoci odcházeli ze zámku a začínali pracovat. Trpaslíci měli své zvonečky, kterými zvonili krásné písničky květům, stromům a zemi, na které rostou. Od těch písniček se země stala lepší a všechny plody byly krásnější a chutnější. Když jsem přijel sem do Čech, pochopil jsem, že ten sen byl otéto zemi. Čechy jsou Evropa.“

Rodina Nataši Dočinec a Saši Kurika by už Čechy za rodnou zemi neměnila.