Srpen 1968: Pardubice nebyly žádné zrádcovské město

Při srpnových událostech roku 1968 to v Pardubicích vypadalo podobně jako v ostatních českých městech tehdejšího Československa. „Pardubice nebyly žádné zrádcovské město. To ani zbytek regionu. Lidé okupaci odsuzovali a podporovali legální představitele státu a KSČ, které Rusové unesli do Moskvy.

Celé město bylo polepené a popsané protiruskými nápisy. Vydávaly se také letáky odsuzující okupaci. I úřady, školy a fabriky protestovaly. Pardubice se také připojily ke generální stávce 22. srpna. I rozhlas se proti okupaci postavil, jako všude v republice,“ popisuje události na Pardubicku kolem 21. srpna 1968 historik Východočeského muzea Jan Tetřev.

Společenským centrem tehdejších dní byla třída Míru. Podle Jana Tetřeva lidé vycházeli do ulic, diskutovali mezi sebou i s okupanty, ale k násilnému odporu nedošlo.

„Ve městě byli cizí vojáci, takže se tam lidé zase tolik nehrnuli. Ke zbraním nesáhli, protože jim je ti, co vládli, nedali,“ podotkl historik s tím, že relativní klid způsobilo i to, že zásobování tehdy fungovalo dobře. „I když zpočátku vypukla mezi lidmi panika z možné války a hned vykoupili obchody,“ řekl Deníku Jan Tetřev.

Kromě ruských vojáků byli ve východočeském městě také Poláci, což je specifikum regionu. „Nezapomeňme, že okupaci provedly armády pěti států a nikoli jen Sovětský svaz. Na nás Východočechy tedy vzhledem k sousedství s Polskem připadli Poláci. Lidé se k nim chovali stejně jako k Rusům, tedy velmi rezervovaně, ačkoli věděli, že okupaci velí Rusové. Poláci obsadili letiště, kam teprve po jeho zabezpečení přistáli Rusové,“ uvedl historik.

Okupace v lidech samozřejmě vyvolala strach. V tomto kraji to ovlivnilo i tradiční akce. „Slavná heřmanoměstská pouť se v tom roce nekonala, protože se lidé báli. Z pardubických akcí se nekonala Velká pardubická, zatímco Zlatá přilba ano,“ doplnil Jan Tetřev.

Odpor pohlavárů vydržel mnohde jen týden

Tanky vojsk Varšavské smlouvy před dvaačtyřiceti lety udusaly do země Pražské jaro, ojedinělý pokus o reformu socialismu. Invaze vojsk pěti „spřátelených“ států vyvolala zděšení, smutek, ale i odhodlání, lidi hnala do ulic a na náměstí, kde mnozí z nich položili své životy.

I když k nejznámějším patří snímky rozstřílené budovy Československého rozhlasu nebo zakrvácených vlajek z Prahy, okupanti se nevyhnuli ani Orlickoústecku, kam nejprve vtrhla polská armáda.

Je to teprve 42 let, a přesto odkaz srpnových událostí už mnoha lidem moc neříká. Na tak nedávnou historii bychom rozhodně neměli zapomínat.

Jako fotograf srpnových událostí v roce 1968 jste v poslední době o tomto tématu diskutoval se studenty. Jaký byl jejich zájem?
Hovořil jsem ve školách s mladými lidmi. Zájem z jejich strany byl rozdílný. Byli mezi nimi takoví, které to nezajímalo vůbec, byli tam ti, co to vyslechli, ale i tací, co se hodně zajímali, ptali se na podrobnosti. Ale vědomosti o těch událostech, i když to je nedávná historie, jsou slabé.

Kde byly vaše fotografie k vidění?
Výstava fotografií ze srpna byla ve Svitavách, ve Vysokém Mýtě a v České Třebové, v prostorách Senátu jsem vystavoval snímky z pohřbu Jana Palacha. Fotografie pak putovaly zpátky do „šuplíku“. Když se objeví zájem, rád je znovu vystavím. Rád byl udělal souhrnnou výstavu ve svém rodném městě – Litomyšli. Kromě srpnových událostí jsem fotil pohřeb Palachův a Seifertův, ale i národní slavnost, když naši hokejisti porazili Sověty. Pak první výročí srpna. Fotil jsem i sametovou revoluci.

Jsou v naší nedávné historii okamžiky, které vás mrzí, že jste nefotil?
Myslím, že takových událostí bylo dost.

Máte stále duši fotografa – když se něco důležitého děje, rád byste byl u toho?
To mám (úsměv).

Byl to šok. Tragické ráno, které sebralo všechny iluze

Východní Čechy - Srdce zaplesalo jen konzervativcům. Všem ostatním sebralo poslední špetky iluzí.

Tak vzpomínají lidé v Přelouči i dalších východočeských městech na středu 21. srpna, den vstupu armád „spřátelených“ komunistických zemí do země. Dnes je tomu přesně 42 let.

„Příjezd sovětských vojsk 21. srpna 1968 byl přijat se zděšením a překvapením. Rada národního výboru se sešla k mimořádnému zasedání o půl osmé ráno. Nevěděla víc, než občané. Především vyzývala ke klidu, neboť lidé začali okupantům alespoň znepříjemňovat život. Mizely ukazatele směrů, město pokryly nápisy a plakáty proti okupaci. Terčem nenávisti se stal i tank na náměstí, který občané pomalovali,“ píše historik Východočeského muzea〜 〜v Pardubicích Jan Tetřev v Dějinách města Přelouče.

V podnicích ve městě vznikly stávkové výbory, úřady nechaly na žádost občanů přejmenovat náměstí Rudé armády a ulice V. I. Lenina. Učitelé gymnázia zrušili kolektivně členství ve Svazu československo – sovětského přátelství a odmítali vyučovat ruštinu. „Duch odporu však funkcionářům vydržel jen týden. Po návratu Alexandra Dubčeka z Moskvy pomalu začínala nastupovat normalizace,“ píše Tetřev.

V Jičíně ale došlo i na oběti na životech. Přes drobné incidenty si zdejší polské okupační vojsko na straně jedné i Češi na straně druhé zachovali chladné hlavy a k žádným vážnějším střetům nedošlo. Až do soboty 7. září. Jeden ze skupinky podnapilých vojáků z neznámých důvodů začal střílet ze samopalu na čtveřici zhruba osmnáctiletých lidí vracejících se z kina. Do jednoho ze zraněných pak ještě vystřelil smrtící dávku, druhou obětí byla matka jednoho ze zraněných, která jim přiběhla na pomoc.

„Byly mi tenkrát tři roky, vzpomínám proto až na období pozdější. V mém městě – Vysokém Mýtě – se nacházela veliká okupační posádka, jejíž příslušníků bylo více než místních českých obyvatel. Proto nejraději vzpomínám na rok 1990, kdy okupační armáda od nás definitivně odešla,“ řekl včera Deníku rektor královéhradecké univerzity Josef Hynek.

(teh, miš, kim)