Dnešní doba je až posedle orientovaná na nadprůměrné pracovní výkony. Jenže lidé jsou různí a každý zvládá pracovní nápor jiným způsobem. S povoláním souvisí řada různých faktorů. Jedním z nich je i odolnost člověka, jak si práci připustí takzvaně k tělu. Ten, kdo svou práci nezvládne, může podlehnout. V polovině sedmdesátých let minulého století byl poprvé popsán syndrom vyhoření a jeho definice jsou různé.

„V dnešní společnosti, jíž vládne urputná snaha vyhovět veškerým požadavkům co nejrychleji a nejefektivněji, z úst lékařů či psychologů slýcháme diagnózy workoholik či workoholismus stále častěji,“ upozorňuje ředitel hradecké neurolaboratoře Tomáš Zdechovský. Syndrom vyhoření je souhrnem typických příznaků, jako jsou prohlubující se a neustupující únava, nezájem, odpor k činnostem, snaha unikat, deprese, narůstající agrese, demotivace, poškozená sebedůvěra a sebeúcta, podezírání druhých, ztráta perspektivy, narůstající pasivita. Pokud se někomu přihodí, že ho práce zmáhá natolik, že se jeho psychika začíná hroutit, měl by vyhledat pomoc odborníka. „Především je třeba si připustit jeho existenci i u mě; důsledně odpočívat, ve volném čase se věnovat příjemným činnostem, systematicky relaxovat a netahat práci všude s sebou. Autodioagnóza není dobrá, člověk má tendenci problémy zátěže bagatelizovat,“ uvedl psycholog z hradecké univerzity Jan Lašek. Ne všechny profese jsou ohroženy stejně ve výskytu syndromu vyhoření.

Člověk by se neměl do zaměstnání vracet

„Nejohroženějšími pracovníky jsou ti, kteří často v rámci své profese komunikují s lidmi. Přední příčky žebříčku zaměstnání náchylných k vyhasnutí patří takzvaným pomáhajícím profesím, ve kterých jsou zaměstnaní kromě každodenního stresu navíc vystaveni vyčerpávající komunikaci s klienty a vysoké psychické zátěži,“ vysvětluje Zdechovský. Pokud již u člověka dojde k vypuknutí syndromu vyhoření z určité práce, neměl by se do zaměstnání vracet.

„Syndrom vyhoření byl diagnostikován právě v souvislosti s nutnou změnou profese a rozhodně je lepší se k profesi nevracet, je-li to možné. Návrat poněkud připomíná hospodského po léčbě z alkoholismu, který se vrací zpět na původní pracoviště,“ doplnil psycholog Lašek.

Psychická únava nebolí

Když člověk nastoupí léčbu, tak by měl být trpělivý, protože příznaky této nemoci odeznívají pozvolna, stejně tak jako plíživě nastupují.

„Poničená sebedůvěra a sebeúcta se napravují velmi pomalu a u některých typů vyhoření, především z práce s lidmi, nejsou výsledky zvláště povzbudivé. Platí, že psychická únava nebolí, je plíživá, narůstá pomalu a neviditelně, stejně pomalu také odeznívá,“ uzavřel psycholog Lašek. Pokud člověk „podlehne“ syndromu vyhoření měl by zavčasu vyhledat pomoc odborníka a svěřit se mu do lékařské péče, aby tak případně uspíšil svoji léčbu.

GLOSA JANA ODSTRČILA
Nekontrolovatelná životnost strojů
Práce byla odedávna součástí života každého z nás. Ne jinak je tomu v dnešní době. Jenže… Z dnešního moderního člověka se zatím mnohdy stal pouze výrobní nástroj, dočasná jednotka a tudíž i relativní pojem ve výrobním procesu. Nevím, zda je lepší napsat bohudík či bohužel, avšak práce je nezbytně nutná. Chrání nás před zahálkou a nedostatkem. Když však optiku svého pohledu zacílím opačně do dnešní doby, vyvstane mi smutný a nesporný fakt. Práci potřebuje každý, aby uživil sebe, svoji rodinu, a aby byl dobrým občanem státu. Bohužel ona nutnost práce často nahrává zaměstnavatelům, kteří tento status quo nutnosti práce zneužívají. Člověk není stroj a těžko se na rozdíl od stroje opravuje, když se porouchá, tak by měl každý v dnešní nelehké době uvažovat především o zdraví a nikoli o zisku a slově „musím“.