Předcházelo tomu rabování vlaků za účasti až dvou tisíc lidí, které se sice podařilo včas uklidnit a rozehnat, ale maďarská vojenská patrola večer už zřejmě neudržela emoce na uzdě poté, co se jim vytrhla eskortovaná podezřelá žena.

Maďarští vojáci začali střílet do ulice Sladkovského. Incident popisuje Kronika města Pardubic.

Celý příběh o střelbě a předchozímu dění jsme přinesli v minulém díle zde


„Mohlo tam být i něco, co se kronikáři k zápisu nehodilo. Patrola totiž střílela do ulice na druhou stranu, než stála skupina lidí u závory, kam se žena pokusila utéct a odkud na vojáky bylo pokřikováno. Při střelbě padli k zemi tři lidé. Ale asi až při druhé salvě. Můžeme se dohadovat, že nějaký důvod pro tu střelbu v tu stranu přeci jen byl, byť zastřelení, mezi kterými byl i 12letý hoch, nemuseli mít s vyprovokováním incidentu nic společného. Ta druhá salva už ale musela být mířená přímo do utíkajících. Zásahy šly do zad nebo v případě chlapce do boku,“ říká historik Východočeského muzea Jan Tetřev.

VELITEL RADĚJI UTEKL
Incident vyvolal ve městě veliké pozdvižení. Velitel patroly, maďarský poručík Remeny, si byl vědom, že střelba zřejmě nebyla v pořádku. Jednotku ponechal na místě, sám naskočil na projíždějící lokomotivu a z nádraží uprchl k posádce do Hradce. To bylo také jeho štěstí, protože dle městské kroniky si lidé žádali jeho vydání.

„Historik Vácha to popisuje už asi realističtěji než kronika. Pro poručíka si totiž záhy šel dav do hotelu Veselka a to setkání by nepřežil. Svou autoritou proti davu zasáhli až vysocí činovníci socialistické strany,“ popisuje Tetřev.

Měli důvod. Armáda totiž dostala stanným právem do ruky pravomoc zasahovat s maximální tvrdostí proti všem projevům vzpoury či nespokojenosti. „Už prve na nádraží padl rozkaz střílet do lidí z kulometů a Maďaři by takové rozkazy klidně splnili. Právě proto byli jejich posádky umisťovány sem a české tam, aby nedocházelo k bratření s obyvateli,“ dodává Tetřev.

Nezahálely ani policejní a civilní orgány. Ještě týž den byli svědci voláni k výslechu, ještě dříve, než vyšetřování začala armáda. „Chtěli mít totiž v ruce důkazy a zamezit represím proti lidem a stannému právu. K incidentům tohoto typu docházelo na železnici v této fázi války častěji, ale tady to skončilo mrtvými. V případě nepokojů by ale armáda mohla vzpouru utopit v krvi. V Pardubicích se naštěstí podařilo úřadům a socialistickým stranám ukočírovat dav natolik, že nedošlo k další eskalaci. A naštěstí brzy poté přišly i žně, které otupily spouštěč nepokojů – hlad,“ dodává Jan Tetřev.

Remeny nebyl nikdy potrestán, z principu toho, že armáda nemohla dát za pravdu vzbouřencům a vojenské vyšetřování se snažila protahovat. „Víme, že přijel auditor, který provedl vyšetřování i rekonstrukce. Nebyl však zájem dovést to do fáze trestu a pak se už začalo Rakousko hroutit. Na událost se ale nezapomnělo, v roce 1919 se konala na místě tryzna a v roce 1924 byla dána na dům pamětní deska, která je tam dodnes,“ dodává Jan Tetřev.