Na listopad 1989 má každý trochu jiné vzpomínky. Novinář Bohumil Roub byl v té době gymnazistou. „V té době jsem byl studentem prvního ročníku pardubického gymnázia. Upřímně – události 17. listopadu nám byly fuk. Jen v Československé televizi jsme možná viděli něco ve stylu, řečeno dnešními slovy, kdy nepřizpůsobiví něco prováděli na Václaváku," líčí Bohumil Roub.

„V roce 1989 připadl 17. listopad na pátek. My se první informace dozvídali až v pondělí. Ale třeba už o víkendu někteří ze studentů doma naladili rádio, jako byl Hlas Ameriky. Tam se mluvilo o zbitých studentech. V pondělí jsme se pak začali stavět na zadní," vypráví Bohumil Roub.

„Všechno gradovalo tím, že nám starší studenti začali vysvětlovat co a jak. Tehdy si člověk myslel, že dělá revoluci. Stál jsem v čele prvácké verze Občanského fóra, ale spíše proto, že jsem byl třídní rebel, politika nebo revoluce pro mne nebyl hlavní motiv. My nebyli kádrově úplně vhodná rodina, protože děda v roce 1968 vrátil průkazku KSČ," říká pardubický novinář.

Volný průchod

„Tehdejší ředitel gymnázia Josef Kubát nám domluvil volný průchod městem s tím, že můžeme demonstrovat za práva kolegů z vysokých škol a projít středem města bez toho, aby proti nám vystoupila Veřejná bezpečnost. Ta nám skutečně dala pokoj, i když občas jsme příslušníky podél cesty viděli a samozřejmě i mezi námi tehdy byli nějací v civilu. Co si vzpomínám, tak v pondělí 20. listopadu večer se před divadlem sešla nějaká menší skupina lidí – tak kolem třiceti. Druhý den to už ale byly stovky. Tehdy se dav odebral před sídlo Okresního výboru KSČ na dnešní Sukovu třídu. Byl jsem tam a vím, že se ozývala i hesla jako: 'Pojďte ven'. Až později jsem se dozvěděl, že celý velký hudební sál byl tehdy plný ozbrojených příslušníků lidových milic připravených proti demonstrantům zasáhnout. Naštěstí ten příkaz k zásahu tehdy nikdo nevydal. Zato já si na těch demonstracích uhnal chronický zánět dutin," dodává k prvním pardubickým demonstracím Bohumil Roub.

„Později jsem se dozvídal, že to cinkání klíči bylo už vlastně připravené převzetí moci. Z toho jsem byl později zklamán," podotýká novinář.

Vzpomínky na události roku 1989 v Pardubicích má i Jaroslav Krčál.

„Bylo mi tehdy 24 roků. Tenkrát jsem pracoval jako fotograf okresních novin. Pracoval jsem v Plynostavu. A první týden jsem každý den utíkal z práce, abych se mohl účastnit," vzpomíná na listopad 1989 Jaroslav Krčál.

„Pamatuji se, že upozornění na generální stávku se v Pardubicích objevovala už od pondělí. Ten večer se před divadlem sešel k diskuzi první hlouček lidí. U toho jsem nebyl. V úterý už ale ano a tam už byli i studenti. A ten večer také byla první větší akce, kdy šel průvod k sídlu KSČ na dnešní Sukovu třídu. Tam se před hlavní vchod dávaly svíčky na schody a šlo se nazpět před divadlo, kde byly proslovy," vypráví o událostech 21. listopadu Krčál.

Čekali na záminku

„Druhý den si mou manželku pozvala tehdejší ředitelka spořitelny a vyptávala se, jak to, že jsem tam byl? Pak jí řekla, jestli si uvědomuje, že tam byly ozbrojené jednotky připravené k zásahu při první použitelné zámince," dodává.

„Pamatuji si, jak se lidé v té době chovali klidně a ohleduplně k sobě. V davu před divadlem chodil člověk s nápisem na zádech – 'Zabraňte provokacím, zachovejte klid', protože přesně z toho, co jsme se dozvídali, režim čekal na nějakou takovou záminku. Vybavuji si třeba to, jak jsem fotil studenty, kteří uklízeli pod sochou Lenina, aby nikdo nemohl říci, že tam demonstranti zanechali nepořádek. Den předtím totiž k jeho soše chodili lidé zapalovat svíčky," přidává další zážitky z listopadu 1989 Jaroslav Krčál.

„Co si vybavuji, tak ta první setkání byla rozpačitá. Až pak se začalo objevovat více řečníků z různých směrů. Pamatuji si na Miroslava Petráně. Ten tam začal politickou kariéru a v politice vydržel vlastně až doteď. Ale byl jedním z prvních, který tam stál v době, kdy to ještě nebylo jisté. Pamatuji si, jak hodně práce tam udělal Vladimír Čech. Nejen jako moderátor, ale jako organizátor všeho dění," popisuje některé osobnosti listopadových dnů Jaroslav Krčál.

Atmosféra nabíjela

„Definitivní zlom nakonec přišel. Pamatuji si tu euforii, když Věra Galatíková řekla, že vláda dala své funkce k dispozici. To jsem měl s sebou i kazeťák a celé to nahrával. To nadšení a úleva, když ti lidé slyšeli, že režim ustoupil, to z toho pásku je slyšet dodnes. Měl jsem strach, že se to otočí. Když Věra Galatíková oznámila, že vláda odstoupila, tak z nás všechno spadlo, protože bylo jasné, že už to půjde k lepšímu. Setkávání s lidmi na těch demonstracích mě ale neskutečně nabíjelo. Takovou atmosféru jsem od té doby už nikdy nezažil," shrnuje své pocity Jaroslav Krčál.