Matěj se narodil jako zdravé miminko. Když mu byl rok, začali rodiče v jeho chování pozorovat první změny. Syn se s nimi přestal mazlit, již k nim nevztahoval ruce k pochování, ztrácel oční kontakt, nereagoval na zavolání, na jméno.

Více než dva roky pak trvalo, než odborníci dospěli k diagnóze. Matěj je autista.

S touto neuro-vývojovou poruchou se v České republice rodí každé 68. dítě.

Přestože slyší, vidí a jsou inteligentní, nerozumí světu kolem sebe, nedokážou navázat kontakt se svým okolím a zůstávají uvězněni ve vlastním světě, naplněném úzkostmi a strachem. Pokud se nepodaří „nahodit je do stavu vědomí", jak říkají specialisté. Což není snadný proces.

Příbuzné udivoval svou genialitou

Malý Matýsek své příbuzné udivoval skládáním složitých obrazců a vytvářením dokonalých staveb z čehokoliv, co měl v domácnosti po ruce.

„Připadal jim geniální. Že s nimi nemluví a ani jinak nekomunikuje, že je nejraději sám, že nezamává, když se s ním loučí, že se nepodívá, když mu něco ukazují, to všechno připisovali právě jeho výjimečnosti. Ale já jsem cítila, že je to průšvih," popisuje první kroky k diagnóze Matějova maminka Gabriela Hůlová.

Ještě před nástupem na mateřskou dovolenou vystudovala ucelenou rehabilitaci pro děti a seniory i speciální pedagogiku a věnovala se práci s dětmi ze sociálně slabých rodin. Přesto si se synem sama nevěděla rady. „Přišli jsme tehdy o cenný čas," hodnotí situaci dnes. „Syn se nám začal úplně ztrácet. Vypadalo to tak, že on si hrál v jedné místnosti a my s mužem jsme seděli v druhé. Zájem Matěje o společné sdílení s námi prostě nepřicházel. Rodič má pocit, že selhal, je zoufalý," vypravuje maminka dnes již pětiletého Matěje. Pracovat s dětmi, u kterých je třeba jen podezření na autismus, se musí začít co nejdříve, nejlépe v roce a půl až dvou letech.

„Například ve Spojených státech jsou v péči o tyto děti napřed. Již pochopili, že to, co se nepodchytí ve věku do tří let, se pak jen těžko dohání někdy později. U nás stát nehradí u takto malých dětí ani psychorehabilitace," líčí Gabriela Hůlová. Rodičům dětí s poruchami autistického spektra a dalšími komunikačními problémy v Pardubicích pomáhá Rodinné Integrační Centrum v Polabinách a Lentilka – dětské rehabilitační centrum. Tam dnes pracuje jako speciální pedagog i Gabriela Hůlová, její syn Matěj navštěvuje třídu Zelená lentilka. Ve čtyřech letech se začal rozmlouvat a opakovat slova. V Lentilce se tento rok rozběhl pilotní projekt Ucelená rehabilitace pro děti s poruchou autistického spektra.

„Nacvičujeme komunikaci, sociální interakci, sebeobsluhu, sociální dovednosti a kognitivní funkce. Do programu zařazujeme i podpůrné terapie – canisterapie, arteterapie, bazénování, muzikoterapie, které pomáhají děti zpřítomňovat a vnímat svět kolem sebe. Úzkosti a strachy během nich povolí a lépe se navazuje spolupráce," vysvětluje Gabriela Hůlová.

Rodičům, kteří mají u svých potomků podezření na nestandardní vývoj, doporučuje, aby se obrátili na Rodinné Integrační Centrum, jehož pracovnice v rámci rané péče navštěvují děti přímo v rodinách a pomohou s nasměrováním na psychologické vyšetření, s včasnou diagnostikou a se zahájením terapie.

Lepší diagnostika nebo vnější vlivy?

Počet dětí s poruchou autistického spektra se za posledních pět let ztrojnásobil. Mluví se o tom, že za tímto nárůstem je jen lepší diagnostika, ale může jít i o takzvané civilizační záležitosti, podobně totiž přibývá poruch pozornosti a vývojových dysfázií (poruchy porozumění a učení řeči). „V každém případě autismus vzniká z nějaké genetické dispozice, do jaké míry rozvoj postižení ovlivňují vnější vlivy, jako je životní prostředí nebo očkování, na to zatím není odpověď," dodává Gabriela Hůlová.

Duben v Pardubicích patří autismu. Vzkazy postižených si mohou lidé během tohoto měsíce přečíst na radnici, v divadle, na univerzitě a dalších místech, k vidění jsou i ve vozech MHD.