V inscenaci se diváci dozví, jak by mohlo vypadat setkání dvou barokních mistrů Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela.

Do češtiny byly přeloženy jen dvě Barzovy hry a na jednu z nich upozornil dramaturgii Východočeského divadla režisér Michael Tarant. Deník mu položil několik otázek.

Jak jste hru objevil?
Autora jsem objevil, protože mám strašně rád hudbu. Na tuhle hru musíte mít dva herce, takže jsem ji měl léta někde v šuplíku. A pak jsme se domluvili s dramaturgyní Janou Pithartovou a ředitelem divadla Petrem Dohnalem, že ty herce máme a že ji můžeme uvést.

Co se vám na ní nejvíce líbí, co vás zaujalo?
Asi hudba. To je jako Amadeus. Ta hra je dobrá, ale ta hudba je nebe.

Dříve jste působil jako režisér v Ostravě, Hradci Králové, ale i v zahraničí. Jak se vám spolupracuje s Východočeským divadlem?
S tímto divadlem jsem v minulosti spolupracoval hodně a vždycky je to velká výzva. Nemůžete se vrátit jako úspěšný režisér, který tady dělal. Naopak je to složitější a citlivější a musíte se víc snažit, abyste znovu obstál. A jestli se mi s lidmi spolupracuje dobře? To je spíš otázka pro ně, jak se jim spolupracuje se mnou. Ale je to těžké. Lidské vztahy a divadlo, to je alchymie. Ale vážím si jejich trpělivosti a důvěry.

Pardubické inscenaci předcházela polská. V čem bude tato jiná?
Bude jiná absolutně ve všem. Vždy se totiž snažím pohlížet na text, se kterým jsem se již setkal, čistým pohledem. Dozvědět se něco nového. A také od herců.

Hra pojednává o dvou skladatelích. Který z nich je vám bližší?
To se vůbec nedá říct. Musíte mít ty lidi vždycky ráda a vážit si jich.

V inscenaci jde o fiktivní setkání. Jak by mohlo vypadat podle vás?
Hra je vždycky autorův šifrovaný dopis. A vy ten dopis musíte dešifrovat. A jak se nám to vydařilo, to musí diváci posoudit sami. (als)