Toho večera malý Miloš netrpělivě vyhlížel do lezavé tmy svého dědečka. Měl se vrátit z práce a oslavit s ním desáté narozeniny. 14. listopadu 1960 se ale železniční signalista František Černohorský ze směny v Rosicích nevrátil. Jel domů osudným vlakem, v němž zahynul.

Věřila jsem, že z vlaku vyskočil

„Bylo mi úzko, že táta nejde, když věděl, že máme oslavu. Měl slavit spolu s Miloškem, za dva dny by mu totiž bylo šedesát let. Utíkala jsem tehdy na zastávku do Čeperky. Tam jsem se dozvěděla o srážce vlaků. Nikdo mě ale v noci nechtěl na místo nehody odvézt," vzpomínala před osmi lety na tragický večer Jaruška Hlaváčková, dcera Františka Černohorského a maminka Miloše.

Jaruška HlaváčkováJaruška Hlaváčková v roce 2015Zdroj: null

„Byla jsem přesvědčená, že táta je živý. Byl to zdatný člověk, věřila jsem, že z vlaku včas vyskočil," vypravovala o naději, která ji v prvních hodinách po nehodě posilovala. Tehdy ještě netušila, že svého milovaného otce bude hledat pět dlouhých dní.

Hledala ho mezi raněnými i mrtvými v pardubické a královéhradecké nemocnici, vyptávala se personálu, občas jí svitla naděje – třeba když si sestra z chirurgie myslela, že jméno otce zahlédla na seznamu zraněných. Na lůžku ale ležel někdo jiný, otcův kolega z práce. „Bohužel, tatínka jsem našla až pátý den v budově Lékařské fakulty v Hradci Králové, kde bylo třicet mrtvých, kteří při nehodě hořeli a měli rozčleněná těla."

O tragédii jsme psali také zde:

Škoda na vlacích se vyšplhala na 470 tisíc korun.
O 60 let zpět: Při srážce vlaků zemřelo 118 lidí

Otce jí neukázali. Identifikovala ho podle ohořelé náprsní tašky, ohořelého železničářského průkazu a jízdního řádu. Tatínka viděla naposledy 14. listopadu brzy ráno, byla silná mlha a oni dva spolu šli na vlakovou zastávku, odkud pokračovali každý do svého zaměstnání, ona do mateřské školy v Srchu, on do Rosic. František Černohorský to ráno nikam cestovat neměl, ale vzal směnu za kolegu, který si potřeboval něco zařídit.

Tři oběti z jedné rodiny

Rodina Černohorských byla zlomená. „Kromě táty při srážce zemřel i můj strýc František Jeřábek a moje sestřenice Anna," vyjmenovala  Jaruška Hlaváčková další oběti tragické srážky. Tehdejší média nesměla o nehodě podrobněji informovat. Ale státní pohřeb obětí se konal.

Jako odškodnění za smrt otce – železničáře dostala rodina peníze na pořízení náhrobku, příspěvek na smuteční oblečení a odškodnění za zničený kufr prádla, který vezl František Černohorský s sebou od své druhé dcery.

Silničáři dokončují rekonstrukci mostu v Pardubicích Doubravicích. Práce si nyní vyžádaly dopravní omezení.
Dopravní peklo u Globusu řeší strážníci. Řidiči do Bohdanče tři týdny neprojedou

Jaruška Hlaváčková vzpomínala, že nejen jejich rodina, ale celá Čeperka byla po vlakové nehodě jako rozvrácená. Zahynulo třináct lidí z této obce, téměř každý přišel o nějakého příbuzného. „Nebylo na koho se obrátit, všichni trpěli," řekla Jaruška Hlaváčková. „Přišli jsme o třináct lidí, na které jsme s láskou čekali, a kteří se nám již nikdy nevrátili," uzavřela své vyprávění.

Co se tehdy na železnici stalo?

Nehodu zapříčilo mnoho faktorů, zpoždění, hustá mlha a zejména pak lidská chyba. „V podvečer toho dne rozprostřela krajem svá křídla nepřítelkyně veškeré dopravy – hustá mlha,“ píše se v obecní kronice Stéblové. 

Krátce před tři čtvrtě na šest večer přijel do Stéblové osobní vlak číslo 608 tažený parní lokomotivou z Liberce. Ve stanici měl chvíli čekat a křižovat se s motorovým vlakem 653 jedoucím od Pardubic. Oba vlaky byly mírně zpožděné. „Tma – mlha – viditelnost sotva 50 metrů. Výpravčí Bažant odchází do kanceláře, aby zde stavědlem postavil správně výhybku pro motorový vlak od Pardubic a vjezdovým návěstím mu povolil vjezd do stanice. Při provádění této manipulace postřehne okem, že vlak 608 od Hradce Králové se dává do pohybu, aniž by mu byl povolen odjezd,“ vypráví kronika.

Výpravčí proto vbíhá na nástupiště s píšťalkou a snaží se vlak zastavit, avšak marně. V té chvíli už ví, že dojde ke srážce. Vlaky do sebe v 60kilometrové rychlosti vráží v 17 hodin a 44 minut. „Smutný a žalostný byl pohled na místě srážky. Rozbité zdemolované osobní vozy motorového vlaku, bolestný nářek raněných, hořící přední motorový vůz a při tom naprostý nedostatek světla pro záchranné práce,“ zachytili chvíli po nehodě kronikáři. Následky srážky navíc umocnil požár, který vypukl poté, co žhavé uhlí vysypané z topeniště parního stroje zapálilo naftu unikající z motoráku.

Soud později rozhodl, že viníky nehody jsou členové posádky vlaku 608, kteří byli odsouzeni k několika letům vězení. „V nemístné snaze dohnat zpoždění nevyčkali tito zaměstnanci příkazu výpravčího a zavinili tak katastrofu, která zdaleka nemůže být odčiněna trestem, kterým byli potrestáni,“ vysvětluje kronika.

Záhadou zůstává zelené světlo, kvůli němuž se dal vlak do pohybu a které zahlédli i někteří cestující. Výpravčí nic takového ale udělat nemohl, jelikož nebyl na nástupišti.