Najít a srozumitelně formulovat nějaké klíčové téma se lídrům politických stran nedaří. Uchýlili se proto k tomu apelovat na voličovu iracionalitu a vyvolávat v lidech především strach.

Nejviditelnější je to pochopitelně u populistických stran, jako je Okamurova SPD, které si jako hlavního strašáka zvolily imigranty a islám. Tradiční politické strany nejsou ve formulování snadno pochopitelné antiimigrační politiky úspěšné, čehož populisté využívají. V jejich podání Česká republika čelí invazi „asijských hord“, mezi pojmy imigrant a terorista dávají rovnítko. Ad absurdum to dohnal Blok proti islamizaci ve svém předvolebním spotu, kde skupina lidí v burkách podkopává nohy seniorce s chodítkem. Tady už oscilujeme mezi nechtěnou parodií sebe sama a šířením poplašné zprávy.

Konec demokracie?

Jenže i tradiční strany využívají strachu voličů, i když ne tak prvoplánovým způsobem. Především pravicové strany straší koncem polistopadové demokracie, kterou by mohl přinést Andrej Babiš ve funkci premiéra.

K Babišovi lze mít celou řadu oprávněných námitek – je třeba těžko představitelné, že by na západ od našich hranic byl lídrem nejsilnější strany člověk trestně stíhaný pro podezření z dotačního podvodu – na druhou stranu Babiš dosud nikdy nejevil snahy o omezení vydobytých svobod a posun k autoritativnímu režimu, jakého jsme svědky třeba u Orbána v Maďarsku nebo u Kaczynského v Polsku.

Hnutí ANO se rozhodlo nezůstat ve strašení voličů pozadu, a tak v jeho verzi reality existuje ve středoevropském prostoru jakási silná konspirační skupina, která ovládá vše od twitterového účtu Šuman, přes českou policii a státní zastupitelství až po slovenský Ústavní soud.

Volič může jen doufat, že strany, které se po volbách stanou součástí vládní koalice, se od hororových scénářů vrátí zpět do každodenní reality a budou řešit témata, která tuto zemi opravdu pálí.