Eva Blažková se už v půlce února, kdy jsme se sešli, radovala. Oproti minulým letům se účast mnohonásobně zvýšila a vzdálenost mezi francouzským Calais a britským Doverem pardubičtí plavci překonali už dvakrát. A to ještě zbývaly dva týdny do konce soutěže.

Usměvavá seniorka si vzpomíná na první rok, kdy se pardubický spolek Senzační senioři zapojil. „Poslední metry jsem dokončovala o půl desáté večer,“ říká.

Letos spolku s uplavanými kilometry pomáhali dobrovolníci ze široké veřejnosti, třeba i filharmonici nebo děti ze základní školy. „Akci jsme pojali komunitně. Chtěli jsme, aby lidé věděli, že senioři jsou takhle aktivní, že se sami snaží dělat něco pro sebe. Že se snaží fungovat ve společnosti co nejdéle,“ shrnuje zakladatelka klubu a ředitelka Krajské knihovny v Pardubicích Radomíra Kodetová.

Čtyřiatřicet kilometrů členové spolku překonávali individuálně, při odchodu jen nahlásili svůj výkon na recepci, kde se výsledky zaznamenávali. Sama Blažková za den překoná 20 délek, i přesto že normálně tolik neplave. Při otázce na plavecký styl se sympatická Blažková rozesměje.

„Mám za to, že všechny plaveme na paní radovou. Hlavně abychom si nenamočily vlasy,“ konstatuje.

Konkrétně do plavání v celostátní soutěži Přeplavme svůj La Manche se nezapojili všichni členové Senzačních seniorů. Někteří byli limitováni zdravotním stavem, jiní prostě nemají rádi plavání.

Seniorů ze soutěžního klubu tak chodilo plavat asi tucet. Obvykle se nedomlouvali na společné návštěvy bazénu. „Nechodíme všichni spolu, vždycky tak po dvou až třech. Když se nás ale na bazénu sejde víc, jdeme pak na kafe,“ vypráví nadšenkyně.

Právě spojování starších lidí byl od začátku cíl Senzačních seniorů.

„Když někdo zůstane sám, nebo má rodinu v jiném městě, a chybí mu společnost, tak najde v klubu skupinu vrstevníků, kde může navázat nové kontakty a přátelství,“ popisuje hlavní záměr spolku Kodetová.

Že to tak v praxi skutečně funguje, potvrzuje kamarádka Evy Blažkové a členka klubu Jana Moučková. „Od té doby, co jsem vstoupila do klubu už tolik nepřemýšlím nad tím, že jsem sama,“ říká. Zapojení svých rodičů a prarodičů do komunity vítají i rodiny členů. „Dcery jsou moc rády, že žiju aktivně,“ přibližuje Moučková.

Motivaci k aktivnímu životnímu stylu seniorky prý ani v pokročilém věku složitě hledat nemusí. „Nechci jen sedět doma a číst si, chci si užít života, dokud můžu,“ svěřuje se Blažková.

 V klubu Senzační senioři si členové sami organizují besedy s osobnostmi, chodí na výlety, studují virtuální univerzitu nebo pomáhají v knihovně, která jejich činnost zaštiťuje. Klub staví na tom, aby každý využil, co ho baví a zná, jaké má životní zkušenosti.

„To, že senioři odchází do důchodu, neznamená, že jim končí život. Ti lidé mají spoustu zkušeností, které mohou předávat dál. Chceme ukázat, že senioři mají své místo ve společnosti a stále nám mají co nabídnout,“ uzavírá Kodetová.

Kateřina Bečková