Jaroslav Vrchlický jim říkal „dušičkové uplakané dny“. Každý z nás je vděčný, když alespoň na chvíli zasvítí sluníčko na podzimní květy na hrobech a když svíčky a lampičky neuhasí vítr a déšť dřív, než se rozhoří, aby v podvečerním šeru slavnostně ozářily místo posledního odpočinku zesnulých.
První dva listopadové dny, Všech svatých (1. listopadu) a Památky zesnulých (2. listopadu), patří k liturgickým svátkům slaveným v mnoha zemích a jsou také, stejně jako celé křesťanství, pevně spjaty s evropskou kulturou.
Svátek Všech svatých má velmi starou tradici.
Jelikož množství světců a světic v průběhu staletí narůstalo do tisíců, musel být počet jejich jmen v kalendáři omezen. Ti ostatní, jejichž jména ani neznáme, pak mají společný svátek 1. listopadu.
Den Všech svatých je věnován světcům a světicím, kteří sice nejsou uvedeni v kalendáři jmenovitě, ale i tak jsou pokládáni za „přátele, zastánce a pomocníky lidí“.
K nejstarším světcům patřili apoštolové, jejichž životy povětšinou skončily mučednickou smrtí. Prvním z nich byl svatý Polykarp, roku 156. Doklady úcty k mučedníkům nacházíme už ve 2. století ve východní řecké církvi. Ve výroční den jejich smrti zde navštěvovali hroby zesnulých a vzpomínali na jejich dobré skutky.
Pardubice – Na dnešní den připadá v kalendáři Památka zesnulých. Uplynulý víkend se proto hřbitovy doslova hem〜žily lidmi s věnečky, košíky a květinami na ozdobení rovů zemřelých přátel a příbuzných. Uhrabovaly se pěšinky, leštily náhrobní kameny. Tu a tam se právě na hřbitově sešli lidé, kteří se třeba dlouho neviděli, podávali si ruce, vzpomínalo se. Když padl večer, posvátná pole zářila rozžehnutými svícemi do tmy. Vzpomínka na naše zemřelé ale má žít především v našich srdcích. Pak si třeba někdo vzpomene i na nás.
(peš)
Méně známé je, že památka Všech svatých se dříve slavila každoročně o Velikonocích.
Teprve roku 731 papež Řehoř III. přeložil tento svátek na 1. listopad a toto ustanovení se stalo pak závazným pro všechny křesťanské církve.
Druhým svátečním dnem je Památka zesnulých. Pro ni už dávno u nás zdomácněl název Dušičky, který začal být brzy používán pro celé toto sváteční období.
Podle křesťanské nauky duše zemřelých, které ještě mají naději se dostat do nebe, přicházejí na určitou dobu do očistce. Ten je pro ně zároveň místem útěchy a naděje, že jejich trápení je jen dočasné. K urychlení jejich odchodu odtud napomájí modlitby pozůstalých. Podle lidové tradice vystupují duše v předvečer Dušiček z očistce, aby se alespoň na jeden den osvobodily od svého trápení. Původně se svátky prvních dvou listopadových dnů světily jen v kruhu rodiny. K veřejným slavnostem došlo až potom, kdy památku Dušiček takto zavedl poprvé 2. listopadu 998 opat svatý Odilo v benediktinském klášteře ve francouzském Cluny. Odtud se pak oslava rozšířila do celé církve.
Zpočátku rodiny chodily navštěvovat hřbitovy společně v průvodech. Už odedávna se hroby zdobily květy, svíčkami a lucerničkami.
V některých krajích se ten den pekly tzv. Dušičky, zvláštní pečivo vytvarované tak, aby svým vzhledem připomínalo kosti. Tyto dušičkové koláče se rozdávaly pocestným a žebrákům u kostela. Ale to už je dávno.
Dodnes se však zachoval zvyk, že o prvním či druhém svátku, pokud tak už neučinil dříve, se svíčkou a kytičkou v ruce zamíří na hřbitov snad každý, aby uctil památku svých nejbližších.
Mnozí přijíždějí ke hrobu často až z velmi vzdálených míst, přicházejí dokonce i ti, kteří si jinak po celý rok ani nevzpomenou. Druhého listopadu jim to ale prostě nedá, jsou přece Dušičky.
(IvL)
