Už nikdy nebudeme jako dřív, říká muž, který přišel o nohu

S manželkou jste cestovali na motorce. Kam jste jeli?

Byl krásný slunný den a s Kačkou jsme mířili na rodinnou oslavu. Jeli jsme na motorce, takže jsme dárečky dali do kufru, přidali jsme i kytku a meloun a vyrazili jsme. Na chrudimském obchvatu nás najednou něco srazilo z motorky. Pamatuju si, že se přede mnou vytvořila bílá stěna, strhl jsem řízení a najednou bylo černo.

Hromadná nehoda u Chrudimi. Pět lidí utrpělo zranění

Co se dělo poté na místě nehody?

Ležel jsem na zemi a Kačka byla kousek vedle otočená zády, měla zavřené oči a na nic nereagovala. Začal jsem panikařit, že jsem ji zabil. Ale po chvíli jsem si všiml, že se jí hýbe hrudník, byla však v bezvědomí. Slyšel jsem hlasy, tak jsem začal křičet, ať nám někdo pomůže.

Vaše žena strávila v nemocnici více než dva měsíce, jaká měla zranění?

Když ležela na té silnici, z mého pohledu žádná viditelná zranění neměla, ale potom se ukázalo, že má rozmačkanou nohu odshora až dolů a ošklivě poraněnou ruku. Měla dvě otevřené zlomeniny a teklo z ní spoustu krve. Na zemi se tam válel kus její zlomené stehenní kosti. Kačka říká, že si naštěstí nic nepamatuje. Já si tedy asi naneštěstí pamatuju i detaily.

Jak vypadala vaše noha?

Když jsem si ji hned po nehodě prohlížel, viděl jsem, že mi palec visí jen na kousku kůže. Zkoušel jsem s ní pohnout, ale hýbala se jen vrchní část stehna. Věděl jsem, že je něco špatně, ale necítil jsem žádnou bolest, jenom to, jak mě tlačí kamínky a pálí asfalt. Vnímal jsem také třeba to, že na nás tekl olej z motoru katapultovaného z jiného auta nebo že mě hasiči omylem kopli do nohy, když nás vystříhávali z motorkářského oblečení.

Jak jste se cítil, když vám v nemocnici oznámili, že vám vzali nohu v lýtku?

Po probuzení a zjištění, že je Kačka v pořádku, jsem byl hrozně rád, že žiju. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem přišel o nohu a že všechno, co jsem dělal, už dělat nebudu. Rozbrečel jsem se a začal jsem být zoufalý, protože to bylo nevratné. Netrvalo to ale dlouho, zase se vrátila ta úleva, že jsme přežili. V tu chvíli jsem si říkal, že chci vyzkoušet běhat s pružinovou protézou, jakou měl Pistorius.

Jízdné zdarma chce opozice zrušit, peníze chce dát školám na jídlo

V tu dobu jste měl ještě koleno?

Ano, nejdříve mi vzali nohu v lýtku a měl jsem navrtaný fixátor, kterému říkáme lešení a který mi spojoval různé úlomky kostí. Od začátku mi říkali, že to není zachráněné, že se může stát cokoli. A stalo se. Přišla trombóza, nějaká céva se ucpala a maso na lýtku mi začalo odumírat. Takže mi vzali nohu nad kolenem v místě, kde jsem měl stehenní zlomeninu.

Přesto jste dokázal zůstat pozitivní?

Nejdříve jsem to pořádně obrečel, protože jsem si před tím už našel motivace, jako třeba že budu běhat s tou pružinou a že mě to moc nezmění. Našel jsem si videa a koukal jsem, co všechno s tím lidé dokážou. A najednou to bylo pryč. Dvě tři hodiny jsem brečel a nadával. Moc času jsem neměl, protože mě hned čekala operace. Těsně před narkózou jsem už ale vtipkoval, že mi koleno chybět nebude, protože jsem měl stejně radši to levé. Pak jsem se s ním rozloučil, pohladil jsem ho a řekl jsem: „Čau kamaráde.“ Pak jsem usnul.

Jaké byly první kroky s umělou nohou?

To bylo asi měsíc a půl po amputaci, když mi půjčili protézu, tedy spíš takovou pirátskou nohu. Bylo to nepříjemné a tlačilo to, ale měl jsem radost, že dělám první kroky, chtěl jsem se hned rozejít mimo vymezený prostor, protože jsem věděl, že to dokážu. Pořád jsem zkoušel nové věci. Vždycky, když slyšeli někoho spadnout, tak jsem to byl já. (smích) Byly to úžasné pocity, ale ten nejlepší, na který stále čekám, je ten, kdy se rozejdu, aniž by mě něco bolelo a chůze bude přirozená.

Mýtné bude od ledna na dalších silnicích I. třídy

Přitom ale už nyní nachodíte za den okolo pěti kilometrů.

Mám totiž na půl roku půjčenou protézu s bionickým kolenem a zvykám si na ni. Hodně nachodím při pochůzkách po doktorech, úřadech nebo prostě jen vyrazím po trase, kde jsem dříve běhal, takže se vydávám směrem na Kuňku. Někdy ale velmi brzy cítím, že mě tam píchá, něco mě dře a je to nepohodlné.

Ještě zpátky k té nehodě. Víte, kdo ji způsobil?

Doneslo se ke mně, že to byl nějaký člověk, který byl asi tlačený někým dalším, nějakým šéfem. Chtěl si ušetřit cestu, přetížil vozík betonem a pokazil tak život dvěma mladým lidem.

Setkali jste se s ním?

Nikdy jsme ho neviděli, nikdy se nám neomluvil a asi ho ani neuvidíme. Ani se s ním nechci potkat. Je mi jedno, jak bude dál žít nebo jak bude potrestaný, ale chci, aby ho soud označil za viníka a my si tak mohli pořídit věci, které potřebujeme, abychom se mohli začlenit zpátky. Přesto už nikdy nebudeme jako dřív.

Máma a táta předají v pubertě žezlo počítačovým hrdinům

O svůj příběh jste se podělil formou deníku na blogu. Co vás k tomu vedlo?

Asi druhý den po operaci mi kamarádka donesla blok s jednorožcem, ať si do toho něco píšu. Neměl jsem na to ale náladu a hodil jsem ho do šuplíku. Pak jsem ale zjistil, že spoustu věcí kvůli opiátům zapomínám, tak jsem si napsal pár poznámek. Později jsem je předčítal kamarádům a hrozně se u toho nasmáli, takže jsem se rozhodl, že podobnou formou řeknu i širšímu okolí, co se nám přihodilo. Dal jsem deník na naše stránky, které jsme měli už dávno předtím, a přidal jsem odkaz na Facebook. Najednou se to začalo strašně sdílet a všichni chtěli pokračování, tak jsem psal další a další den.

Dokonce jste byl nominován na Křišťálovou lupu.

Když mi přišlo na Twitter upozornění, myslel jsem, že to je sranda, ale paní z organizačního týmu mi řekla, že mě anonymně nominovala hromada lidí. Byl jsem nadšený a překvapený, že tam jsem mezi lidmi jako je TMBK nebo Lukáš Hejlík, ale nedělal jsem si moc velké naděje. Od začátku jsem stejně věděl, že na galavečer se kvůli nemocenské a vycházkám nepodívám.

Nakonec z toho bylo třetí místo a vy plánujete vydání deníku knižně.

Lidé si řekli o to, že by chtěli deník jako knihu, tak jsme se rozhodli, že ho trochu obohatíme, třeba přidáme pohled členů rodiny, a vydáme ho. Teď běží na Hit-hitu kampaň na jeho vydání. Vymysleli jsme k tomu i nějaké odměny.

Neziskovka je pro nás terapie, někdo už o tom musel začít mluvit, říkají

Čím jste se dříve živil? Máte v plánu se do práce vrátit?

Dělám markeťáka v Retii. Jsou tam naprosto skvělí, moji nadřízení za mnou přišli během prvních dní v nemocnici a vyjádřili mi podporu. Řekli, že až se na to budu cítit, tak se mám vrátit do práce a oni mi pomohou se začlenit.

A co motorka, budete se k řízení chtít vrátit?

Na motorku jsem nezanevřel. Chtěl bych znovu jezdit, ale v autoškole mi řekli, že to nejspíš nepůjde, tak uvidíme. Už jsem s nimi ale zkoušel řídit auto a zjišťoval, co vše je potřeba. V řidičáku budu mít poznámku, že můžu řídit pouze automat, a budu muset mít upravené auto tak, že plyn bude vyvedený doleva.