Seniorů je víc

 

Podle ní loni v kraji na sto dětí připadlo 98 seniorů. „Pokud bude stárnutí pokračovat stejným tempem, index stáří vyjadřující kolik osob starších pětašedesáti let připadá na sto dětí do čtrnácti let, brzy překročí onu magickou hranici sto,“ říká Petr Dědič z Českého statistického úřadu.

Ze statistiky vyplývá, že nejvíce starších lidí žije na Pardubicku, kde index stáří překračuje stoprocentní hranici o čtrnáct procent. Nejnižší je naopak na Orlickoústecku, kde podíl seniorů a obyvatel do čtrnácti let koncem minulého roku činil 88,2 procenta. „V tomto okrese žije více mladších lidí, a proto se zde také rodí více dětí,“ podotýká Petr Dědič. Podle porodníků populační boom sedmdesátých ročníků v kraji už nepotrvá dlouho, možná ještě rok nebo dva. A nebude příliš velký. „Nové jesle ani mateřinky tudíž nejsou potřeba. Natož základní školy,“ říká vedoucí odboru školství pardubického magistrátu Jaroslava Zemánková. Ostatně ve městě bylo před časem zrušeno už několik škol.

„Trend stárnutí populace vnímáme už delší dobu, a proto se snažíme v předstihu zajistit odpovídající péči o seniory,“ řekla nám vedoucí odboru sociálních věcí pardubického magistrátu Ivana Liedermanová. K prioritám města podle jejích slov tak patří rozšíření kapacity domova důchodců, ale i denních stacionářů pro seniory, či služeb domácí péče.„Senioři by je měli dostat ve správné kvalitě i čase,“ zdůrazňuje Liedermanová a dodává, že do budoucna bude nutný také hospic. Stejně tak má ze strany města svůj smysl rovněž i podpora oblíbené Univerzity třetího věku.

Střet generací

„Nejhorší na stáří je, že vás už nikdo nepotřebuje,“ vyznala se ze svého pocitu dnes sedmdesátiletá žena, která byla svého času zvyklá udávat tón kulturnímu a společenskému životu města. „Někdy mám pocit, že nás ti mladí chtějí převálcovat a vůbec neberou ohled na naše zkušenosti,“ svěřila se úspěšná pardubická podnikatelka, která si ještě pamatuje, jak ji kdysi při nástupu do zaměstnání nechávali starší kolegové dělat tu nejhorší práci. Generační problémy však pociťují i třeba mladí vysokoškoláci. „U nás na univerzitě přesluhují profesoři až do osmdesáti let. A my musíme stále zůstávat na pozicích asistentů, přestože už máme titul doktoranda,“ postěžoval si mladý Pardubák.