Okamžiků, kdy jsem se radoval s radujícími, jsem zažil v minulosti mezi terénáři poměrně hodně. Místem snad nejsilnější erupce štěstí, která mě kdy zasáhla, byly před šestatřiceti roky Sedlčany. A to když po zdlouhavém až vyostřeném rokování u kulatého stolu mezinárodní jury vyhlásila československé družstvo mistrem světa v Motokrosu národů (500 ccm). V Sedlčanské kotlině, nad kterou se při slavnostním ceremoniálu už pomalu snášelo zvláštní přítmí babího léta, to vřelo ostošest.
Ke stupňům vítězů se tlačilo čím dál víc lidí. Zatímco Angličané na třetím místě, kteří po dlouhém půstu o sobě znovu dali vědět, byli očividně spokojení, „stříbrní“ Belgičané, favorité, stáli strnule a oněmělí údivem.
O výbuch nezkrotné radosti se zasloužilo kvarteto Antonín Baborovský, Jiří Churavý, Miroslav Nováček a Zdeněk Velký (pod manažerským vedením váženého Františka Helikara, od jehož úmrtí letos uplyne neuvěřitelných 19 let pozn. aut.). Rozdílem pouhých dvou bodů porazili famózní belgickou čtveřici (Roger de Coster, Gaston Rahier, Harry Everts a Jaak van Velthoven), a na strojích ČZ tak získali pro Československo první (a dosud jediný) světový titul v této historicky nejstarší soutěži. Památná událost má datum: neděle 14. září roku 1975…
Skvělá forma našich
Předzvěstí „sedlčanských radovánek“ byla tehdy skvělá forma našich jezdců. O týden dříve podstoupili těžkou zkoušku v Trofeji národů (250 ccm) v severoitalském Maggiore: z obou vybičovaných jízd vyšli úspěšně Belgičané; Baborovský, Miloslav Halm, Churavý a Velký skončili druzí.
„Na sedlčanský závod se nedá zapomenout. Byl to úžasný a jedinečný výsledek, o němž se v motoristických kruzích hovoří dodnes,“ poznamenal Zdeněk Velký, mušketýr terénu na přelomu 70. a 80. let, kterého jsme nedávno oslovili v jeho rodném Berouně při příležitosti životního výročí v pondělí 13. února oslavil své 60. narozeniny.
V roce sedlčanského triumfu se našim reprezentantům dařilo i mezi jednotlivci: Baborovský byl absolutně třetí v MS stopětadvacítek, Velký v silnější kubatuře šestý, když úspěchy slavil zvláště ve Velké ceně Československa, NSR, Jugoslávie či Francie. Ve slovinské Tržiči sváděl urputný boj s Evertsem.
„S Harrym a jeho synem Stefanem jsme se loni sešli při mistrovství světa v Lokti nad Ohří. Bylo to srdečné a upřímné, probírali jsme některé roky, kdy jsme se spolu honili. Přes to přese všecko musím vyzvednout, že vztahy mezi námi a Belgičany byly vždy korektní. Mimo jiné i z důvodu, že tovární mechanici ze strakonické čezety v dřívějších dobách pracovali i pro belgické jezdce,“ uvedl Zdeněk Velký, drobný, ale nezdolný bojovník, jenž měl své příznivce i obdivovatele také v Holicích v Čechách.
„Měli jste dobré jezdce“
Skoro dvacet tisíc vzrušených diváků aplaudovalo Velkému v Poběžovické kotlině poté, co vystoupil na stupně vítězů v neděli 27. května 1979 po boku svých soupeřů druhého Japonce Suzukiho a vítězného Švéda Carlqvista, jenž se objevil na soupisce švédské reprezentace pro MS poprvé v roce 1974. Při našem rozhovoru v Dalečíně v roce 1991 tehdy 37letý Hakan Carlqvist na adresu Velkého uvedl: „Ve vzpomínané sezoně jsem vyhrál na husqvarně celkem sedm Velkých cen a stal se mistrem světa. A právě v této souvislosti nemohu zapomenout na Holice a na svého houževnatého pronásledovatele, především ve druhé jízdě. Toto vítězství zvýraznilo moje šance na konečný úspěch. S úctou vzpomínám na pořadatele v Holicích a na vaše reprezentanty. Falta, Baborovský, Halm, Churavý nebo Velký. Všechna čest, bez nadsázky, měli jste dobré jezdce.“
Oslavenec Velký k tomu s odstupem času dodává: „Rád si připomenu všechny závody, kde jsem dosáhl dobrého výsledku. A tenhle v Holicích není výjimkou.“
Terén zůstává jeho vášní
Leckteří „dříve narození“ tvrdí, že být starší má tu výhodu, že cítíte méně závazků a povinností a děláte si opravdu to, co se vám líbí. Zdeněk Velký na otázku, zda si něco podobného uvědomuje také, reagoval po svém: „Abych řekl pravdu, šedesátku si nepřipouštím. Motokros zůstává mou vášní. Vloni jsem se například zúčastnil MS družstev veteránů klasiků v holandském Rhenenu, kde jsme společně s Petrem Dokoupilem, Karlem Mitvalským a Mírou Hájkem zvítězili v nejmladší kategorii od 35 let.
Předchozí rok, a to mě moc potěšilo, se mi dostalo pozvání do San Franciska na propagační veteránské závody, zapůjčili mi rovněž stroj ČZ. Živě jsem si tak připomněl rok 1974, kdy jsem v Americe vyhrál seriál Inter Ama. Jsem rád, že se doposud setkávám na závodech se všemi dřívějšími kamarády, dokonce už letos se mnou pojede veterány syn Tondy Baborovského. Ročně absolvuji kolem třiceti závodů. Jezdím na Hondě 450 CFR a občas se svezu na mistrovství světa veteránů klasiků. A soukromí? Jsem pětatřicet let šťastně ženatý, mám dvě dcery, dvě vnučky a jednoho vnuka…“
P. S. Zdeňka Velkého znám už pěknou řádku let. Na trati byl pracant, žádný poseroutka. Kdysi přišel o palec na ruce, kolikrát také zůstal ležet na zemi, omráčený a potlučený, ale pokaždé se z toho nějak vylízal. Když se zapřel nohama do stupaček, letěl jako lavina kamení. Velký je zkrátka motokrosař hoden svého jména. Hodně zdraví a štěstí jménem všech pamětníků!
BOHUMIL ULRICH