Klidně jsem spala, když mne probudilo zvonění telefonu. „Okamžitě se dostav do zaměstnání, je třeba vysílat, zajisti své spolupracovníky." Nechápavě se ptám proč, co se děje. „Jsme obsazeni." Nejdřív jsem si myslela, že si ze mne někdo dělá blázny. Příliš rychle jsem pochopila, že o něco opravdu jde a že musím jít.
V redakci už byli příslušníci Bezpečnosti, téměř celou noc zde hlídali. V krátké době se tu scházíme všichni, ač tu podle včerejší domluvy nemáme být. Posloucháme rozhlas, jediný zdroj informací. Zvoní telefony, lidé se ptají a my nevíme nic víc než oni. Rozhodli jsme se udělat mimořádné noviny, abychom – možná před odmlkou – řekli svým čtenářům, že Praha není sama, že i v našem okrese je odpor proti násilnému obsazení země, která chce budovat socialismus, socialismus podle svých představ.
Je to sotva pár týdnů, kdy jsme v Holicích vítali sovětské vojáky, kteří k nám přijížděli na cvičení spojeneckých armád. Vítali jsme je tehdy květinami, byli to přátelé. Dnes jsou to okupanti. Byla jsem v těch Holicích tenkrát také a nestydím se za to.Vítala jsem vojáky, kteří přišli na pozvání naší vlády. A dnes přijíždějí se zbraní, střílejí a chtějí u nás zachránit socialismus.
V této chvíli není obsazené ani pardubické letiště, ani město. Zatím tedy můžeme v klidu pokračovat ve svém obvyklém životě, i když neobvykle vzrušeni a nesoustředěni na práci. Za několik hodin budou okupační jednotky pravděpodobně v Pardubicích.
Bohumila Umlaufová, Zář,21 . srpna 1968
Zdroj: Státní okresní archiv Pardubice