Vzpomenete si na to, co jste dělal v pátek 17. listopadu 1989?
Jelikož jsem celý život zasvětil hokeji, tak i tento den jsem byl na ledě. Ne však již jako aktivní hráč, ale jako trenér pardubické Tesly.

Takže dění okolo jste příliš nesledoval?
V tu dobu moc ne. Měl jsem opravdu plnou hlavu hokeje. Avšak dodnes si vzpomínám na tu euforii listopadových dní. Ale přiznám se, že jsem politiku sledoval jenom po očku. Měli jsme jiné starosti.

Jaké?
Byla to sezona, kdy jsme obhajovali titul mistra ligy. A jak je známo, tak po posvícení přichází půst, nebo ještě něco horšího. A na nás přišlo právě to horší. Nedařilo se nám a šli jsme od porážky k porážce. A myslím si, že ty listopadové události se projevily i na mančaftu.

V jakém smyslu?
Nějak podlehli té náladě nabyté svobody. Když na chvíli odhlédnu od hokeje, tak jsem moc rád, že skončila vláda jedné strany. Ale kluky v kabině to rozhodilo. Mysleli si, že to najednou půjde vše samo. Že si budou moci dělat, co budou chtít a vytratila se jejich disciplína. Zatímco lidem v okolí to přineslo jen pozitiva, sportu to naopak uškodilo.

Myslíte hokeji, nebo sportu obecně?
Myslím obecně. Neuměli jsme se se svobodou sžít. Začali se bourat tréninková centra a sportovní třídy. To českému, potažmo československému sportu ublížilo. A hlavně hokej se pak z toho hodně dlouho vyhrabával. A ještě dlouho vyhrabávat bude. V tu dobu se nikdo ve svobodě neuměl pohybovat a žít. Najednou jsme přeskočili jednu vývojovou éru. Vytratilo se to, jak se máme chovat. Teď možná budu brán za kacíře, ale třeba do sportu demokracie nepatří. Sport, stejně jako kterékoliv jiné povolání, má mít své dané mantinely, chcete-li zákony, které člověk musí respektovat a ctít. A když to vezmu zpětně, tak pozdější úpadek sportu byl obrazem společnosti. Před revolucí tu ty mantinely, i když mnohdy tvrdé, byly. Potom se to však vše vytratilo a rozvolnilo.

Teď se ještě vrátíme do osmdesátých let minulého století. Neříkal jste si v těch listopadových dnech, tedy s ohledem na vaši bohatou kariéru, že to mělo nastat třeba o deset, patnáct let dříve? Tedy v době, kdy jste byl na vrcholu?
To víte, že jsem si to říkal. Kdyby to prasklo o dost dříve, možná bych více poznal svět.

Svoji hokejovou kariéru jste přesto za hranicemi dohrával. V letech 1981 až 1985 jste „válel“ v německém ESV Kaufbeuren. Ale mohl jste do NHL, kde vás draftoval Hartford Whalers. Proč jste si nakonec místo slavné NHL vybral druhou německou ligu?
Protože jsem se, slušně řečeno, podělal. Vše už bylo dohodnuto. Měl jsem tam jít s Ivanem Hlinkou, ale nakonec jsem couvl.

Kvůli politické situaci?
Ne. Kvůli sobě. Bál jsem se opustit rodinu, republiku, přátele. Taky jsem se moc bál letadel. A v NHL se lítá docela dost.

Jak k tomu vlastně došlo, že si vás vyhlídla slavná NHL. Bylo vám po třicítce. Nebylo pozdě?
Z pohledu tehdejších zákonitostí ne. Abyste mohl jít za hranice, muselo vám být přes třicet a mít za sebou reprezentaci a odehráno více než 150 zápasů.

A samotná nabídka? Ta se upekla jak?
Bylo to krátce po skončení mistrovství světa ve švédském Stockholmu a Göteborgu. Tam jsme se sešli s nějakými Kanaďany na pivu. A přestože jsem neuměl ani slovo anglicky, tak jsme se nějak dohodli, že tam půjdeme já a Ivan Hlinka. Jenže já o tom pak začal uvažovat a po nějaké době jsem zavolal, že to vzdávám. Kromě letadel jsem se také bál toho, že v tu dobu NHL upřednostňovala velké silné mamlasy. Tak jsem se bál, jestli bych to se svými 173 centimetry zvládl. Když se na to koukám zpětně, tak to byla jedna z největších chyb mého života. Mohl jsem tam jít na jeden, dva roky a třeba se i naučit pořádně anglicky. Ale stalo se.

Vraťme se do současnosti. Jak strávíte oslavy sametové revoluce?
Opět u ledu. V naší pardubické aréně budu přítomen na druhém kole turnaje pro mládež Sev.en Hockey Cup, kde se představí nastupující generace mladých hokejistů z Pardubic, Litvínova, Kladna a Zlína.

A budete mezi nimi vybírat i pro Dynamo?
Možná poradím, ale na výběr už jsou tu jiní.

Máme za sebou třicet let svobody. Co byste ji, ale i celé společnosti, popřál do dalších let?
Na našem stadionu visí transparent – 70 let mezi elitou. To vystihuje vše. Takže bych nejen svobodě, ale i lidem, pardubickému a českému hokeji přál, aby se opět mezi tu elitu dostala a už ji neopustila.