„Můj děda s touto vlajkou v roce 1945 vítal osvoboditele, můj táta ji použil v roce 1968 při protestu proti ruským a polským vojákům v Pardubicích a já jsem ji vzal v pondělí 20. listopadu 1989 a jel jsem do Prahy na Václavské náměstí podpořit demonstranty,“ vypráví Jiří H. Kubík.

O pátečním zásahu proti studentům na Národní třídě v Praze se dozvěděl ze zakázaných stanic Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, které poslouchal. Informace už během víkendu šířil mezi lidi. V té době se přitom již chystal na opuštění republiky, americká ambasáda vyřizovala jeho politický azyl, nakonec se rozhodl zůstat, věřil, že režim padne. „Bylo mi tehdy 26 let a ta doba, kdy se lámaly režimy ze špatného do dobrého, to byl nejkrásnější zážitek v mém životě,“ vzpomíná pardubický vlajkonoš.

„My – disidenti, studenti a političtí vězni – jsme lidem přinesli šanci svobodně se rozhodnout. Jak s ní naloží a koho si volí, to je jejich svobodná volba, za to my už nezodpovídáme,“ komentuje současný politický vývoj, na který se někdy dívá se znepokojením.

Zdroj: Východočeské muzeum v Pardubicích

„Když se do vlády dostanou lidé z KSČ a STB, kteří mají velice temnou minulost a jejichž slovo nemá žádnou váhu – to je průšvih,“ dodává s tím, že je potřeba vystoupit a proti nedůvěryhodným politikům promluvit. „Slušně a demokraticky, vytvořit na ně morální nátlak. Mají možnost se zlepšit, omluvit se za své chyby,“ říká Jiří Kubík. Vadí mu současné rozdělení národa. „Takové rozdělení u nás nikdy nemělo přijít. Na druhou stranu, je to všude kolem, je to celosvětový společenský vývoj. Asi si tím musíme projít a najít řešení, které nás opět stmelí,“ uzavírá Jiří H. Kubík.

Vlajku z Grandu předal Jiří Kubík tento týden řediteli Východočeského muzea Tomáši Libánkovi. Je to symbol revolučních dní v Pardubicích. Právě s ní Jiří Kubík a jeho bratr stáli na střeše hotelu Grandu nad zaplněným náměstím Osvobození, dnešním náměstím Republiky, v listopadu a prosinci 1989, i při návštěvě nově zvoleného prezidenta Václava Havla v lednu 1990. Vlajku, kterou rodina Kubíkových vyvěšovala už v roce 1945 nebo 1968, se stane součástí sbírky praporů muzea. „Za Východočeské muzeum moc děkuji. Naše muzejní práce spočívá mimo jiné v tom, že si ty příběhy vyprávíme nejen skrze písemné prameny, ale i přes artefakty, které jsou uloženy v muzeu,“ komentoval předání ředitel muzea Tomáš Libánek. „Počítáme s tím, že bude vaší rodině k dispozici právě při významných okamžicích, jako je 17. listopad, aby vlajka mohla fungovat, tak jako doposud,“ přislíbil.