Nebyla to ale první akce tohoto druhu, kterou vozíčkáři podnikli. „Skákali jsme už v roce 2004. To bylo poprvé, ze čtyř kilometrů v tandemu. Vymyslel to můj kamarád Vladimír Sejtko. Ten už několik let jezdí třeba sjíždět Vltavu. Tyto adrenalinové sporty on vyhledává a já se k němu rád přidám. Tak to bylo i se skákáním. Kývnul jsem mu, protože jsem si vážně myslel, že si ze mě dělá legraci. A ono ne,“ usmívá se Petr Kuře.

Petr Kuře je upoután na invalidní vozík od roku 1995, kdy se mu stal pracovní úraz. Život ale bere tak, jak je.

Létání na padáku se vozíčkáři podle instruktora paraglidingu Miroslava Fejta nebáli. „Kluci byli ve vzduchu přes půl hodiny díky dobrým povětr〜nostním podmínkám a vystoupali do výšky 2000 metrů nad mořem,“ řekl Fejt.

Nádherný pocit

„Osobně mne překvapil start, který byl úplně bezproblémový. Prakticky během deseti minut jsme byli ve vzduchu. Fascinovala mne také schopnost instruktora Martina Kobra hledat ve vzduchu stoupavé proudy, s kterými vystoupáte do potřebné výšky. Létali jsme i nějakých dvě stě metrů nad Sněžkou. Je to nádherný pocit. Prostě visíte pod nebem a vidíte široko daleko do okolí. Kolem dokola jen ticho a klid. Přálo nám počasí, takže si člověk mohl ten let pěkně vychutnat, stejně jako přistání. Na závěr letu si s tím padákovým křídlem dokáže pilot tak krásně pohrát. I v malé výšce s ním krouží a dělá spirály. To prostě nemělo chybu,“ popsal našemu Deníku pocity z letu vozíčkář Petr Kuře.

Přistání na terč

Ani přistání pro něj nepředstavovalo žádný problém a všechno dopadlo, jak mělo.

„Pořádně ani nevíte, že už jste na zemi. Je to nádhera. Všechno jde pomalu a klidně. Ani se nenadějete a měkce dosednete na zem. Přistávali jsme na parašutistický terč a trefili jsme se přímo doprostřed. Dělal jsem si z Martina legraci, že se na něj netrefíme, ale je to vážně profesionál, přistál přímo doprostřed,“ pokračoval Petr Kuře.

Podle něj není žádný problém si tenhle sport užít i s handicapem. Jediný rozdíl je snad v tom, že po přistání sám neodejde a potřebuje pomoct.
Rozhodně ale vozíčkáři nezůstávají „při zemi“ v plánování dalších podniků.

„Spíš z legrace jsme zvažovali zorbování, kdy je člověk uvnitř průhledné plastové koule a řítí se ze svahu, ale to asi není moc reálné. Spíše budeme věrní vzduchu. Uvažovali jsme o něčem bezpečnějším, třeba o letadle. Například o stíhačce, ale spíše to vypadá na větroň,“ dodal Petr Kuře.

Vyzkoušeli jste někdy adrenalinový sport?

Chtěli byste napodobit pardubické vozíčkáře, kteří se rozhodli zúčastnit adrenalinové akce? Vyzkoušeli byste si někdy sami třeba let padákem?

Abychom zjistili odpovědi na tyto otázky, vydali jsme se do ulic a ptali se občanů, jaký vztah k adrenalinovým sportům mají.

Dozvěděli jsme se, že mnohým z vás v podobném experimentu překáží velká dávka obav. Přesto jsme nalezli i příznivce adrenalinu.


Michaela Valášková, 25 let, Pardubice

Tyto sporty mě nijak nezajímají, také kvůli tomu, že mám strach. Ale zajímavý mi přijde třeba skok s padákem.

Ladislav Formánek, 58 let, Holice
Letěl jsem v balónu a trochu jsem se bál. Každý takový sport s sebou přináší trochu strachu. Jen blázen tvrdí, že ne.

Miroslav Král, 29 let, Pardubice
Na silnicích to je denně. Jinak se potápím při čistění bazénů, ale s přírodním potápěním to nejde srovnávat.

Pavel Heřman, 34 let, Pardubice
Vyzkoušel jsem třeba rafting, tandemový seskok či skákání na pružině. Láká mě nějaký nevýškový sport.