Tak schválně: Kdo z vás někdy v životě vyhlašoval, že se jeho země stala mistrem světa? Asi nikdo. Jednomu se ale určitě této významné pocty dostalo. Oznamoval to vyprodané hale a celému národu. A nežije od nás daleko… Pardubický novinář FRANTIŠEK NERAD plnil funkci hlasatele na hokejových mistrovstvích světa v Praze. V roce 1978 si odbyl premiéru, o sedm let později už partě od mikrofonů šéfoval. Kdo že se to stal v roce 1985 šampionem?

Františku, jakou cestou jste se dostal na MS v hokeji v Praze 1978 jako hlasatel?
Rozhodlo se o tom už někdy v roce 1977. Rozhlasový reportér Stanislav Sigmund objížděl stadiony a mapoval situaci. Přišel za mnou a Karlem Veselým s Jihlavy s lákavou nabídkou hlásit na světovém šampionátu. Neváhal jsem ani minutu. Byla to pro mě obrovská čest. Nicméně ještě to nebylo jisté, rozhodl se nás totiž více sledovat.

Věděl jste dopředu o jeho inspekčních výjezdech do Pardubic na ligu?
Ano, inkognito nejezdil. Věděl jsem, že vždy, když přijede Sigmund, musím si dávat pozor na hubu (směje se).

Á propos. Od kdy jste hlásil 
v Pardubicích?
Někdy od poloviny šedesátých let. Ze začátku jsem přebíral štafetu od Standy Zářeckého. On totiž pracoval pro Československý rozhlas. Takže odhlásil začátek a pak spěchal na západní tribunu, kde měli rozhlasáci své stanoviště. Pak už ho přebíhání nebavilo, tak mě pustil k mikrofonu a já už u něj zůstal.

Vy jste „vyučený" hlasatel, nebo to byl váš sen?
Spíše to druhé. Vždy mě to lákalo. První zkušenosti jsem sbíral při atletice, když jsem hlásil na Dynamu a tam si mě asi Standa Zářecký všiml.

Zpátky k mistrovství světa 1978. Jedna věc je vybojovat si účast a druhá misi zvládnout. Jak se v informačně „negramotné" době, navíc v izolaci od Západu sháněly poznatky o jednotlivých týmech?
Zatímco nyní se dá všechno najít na internetu, my jsme byli vděčni za každou zmínku. Se sbíráním informací jsem začal s ročním předstihem. Ty povšechné byly dostupné jen v tehdejších novinách. A tam se toho moc neobjevilo. Do Prahy jsem si ale nevezl prázdný notes. Tam jsem si obzory rozšířil.

Povídejte. Jak pokračovalo vaše pátrání po novinkách?
V Praze se konal přípravný výbor, kam jsem jezdíval s dalším Pardubákem Milanem Černickým, který byl členem Propagační komise. Nejvíce informací jsem ale stejně načerpalo socialistických zemích. Tedy o Sovětském svazu a NDR. Na samotném mistrovství už to byla paráda.

Máte na mysli komunikaci se zástupci jednotlivých výběrů?
Ne tak úplně. Každá reprezentace měla svého patrona 
z řad bývalých československých hokejistů. Namátkou Ruda Potsch, Jarda Meixner. O daný mančaft se starali a pak už nebyl problém se s nimi domluvit.

Dostal jste se jejich prostřednictvím k nějakým hvězdám?
Setkal jsem se s několika slavnými hráči. Ať už jimi v té době byli, nebo se jimi stali později. Například Kanaďané Marcel Dionne, Mario Lemieux a Steve Yzerman. Moc jsem si s nimi ale nepopovídal. A nemám ani fotografii, protože v té době to zkrátka nešlo.

A co setkání se členy legendárních útoků sborné: Michajlov, Petrov, Charlamov v roce 1978 a Larionov, Makarov, Krutov v roce 1985?
Tak to nehrozilo. Sověti nebyli tak přístupní jako borci ze Západu, kteří měli po hale volnější pohyb. Trenér Tichonov je izoloval od okolního světa. A nemyslete si, my jsme také neměli moc času. Byli jsme přes den hodně vytížení.

Berete mi to z úst. Kolik času vám zabrala příprava na dané střetnutí?
Připravovali jsme se od rána až do zahájení zápasu. Pokud byl večerní, stihli jsme ještě něco sníst a pak na kutě. Takže čas na nějaké rajzování po pražských památkách nám nezbyl. Za výhodu jsem považoval, že nás ubytovali kousek od holešovické haly. V roce 1978 v hotelu Belveder a v roce 1985 v Parkhotelu.

V dřívějších dobách se hlasatelé stali neodmyslitelnou součástí hokejového utkání. Vlastně oni jediní o přestávkách udržovali pozornost diváků. Jaká vůbec byla náplň vaší práce?
Především jsme pracovali ve dvou a střídali se. Měli jsme scénář, který byl na každý zápas prakticky stejný. Před utkáním přivítat diváky, představit oba soupeře a říct sestavy. O přestávkách jsme se více věnovali jednotlivým mančaftům a hvězdám týmů. A po zápase jsme vyhlašovali nejlepší hráče, nastínili další program a poděkovali divákům za návštěvu.

Mistrovství světa je mezinárodní akcí. Vystačili jste si pouze s hlášením v českém jazyce, co anglicky mluvící země?
Hlásili jsme česky a od boxu trestoměřičů, kde seděl mimo jiných třetí do naší pardubické party, rozhodčí Josef Jeník, vycházela do éteru angličtina. Dělo se tak při tlumočení důležitých momentů, jako bylo oznámení autora branky nebo vyloučení.

Podpis Františka Nerada nese i další světový šampionát v Praze o sedm let později. Hrála pří výběru hlasatelů hlavní roli sázka na zkušenost?
Dalo se to trochu čekat. Po skončení mistrovství světa 1978 jsme dostali pochvalu, že jsme šampionát zvládli velice dobře. Navíc v období mezi oběma akcemi jsem hlásil mezistátní zápasy po celé republice. Dá se říci, že jsem se stal statutárním svazovým hlasatelem.
Mluvil jste o pochvale. Byla pouze ústní, nebo jste obdržel nějakou finanční hotovost?
Ani nápad. Pro šampionáty jsem byl uvolněn ze zaměstnání a vyplatili mi náhradu mzdy. Jinými slovy, měl jsem placené volno.

Zatímco v roce 1978 jste plnil roli bažanta, na vašem druhém šampionátu jste byl zkušeným mazákem. Projevilo se to nějak?
Nechci se nějak vychloubat, ale ostatní kolegy jsem měl na povel. Jelikož se kromě Sportovní haly hrálo i v Edenu, museli jsme být tři. Za zesnulého Veselého jsme společně se Sigmundem vybrali kolegy z Plzně a Ostravy. S Edenem se mi vybavuje skutečnost, že přesuny z obou hal byly docela akční. Dopravní zácpy se tenkrát v Praze ještě nedělaly, nicméně jsme měli policejní doprovod a právo přednostní jízdy (šibalsky mrkne).

Měl jste jako šéf hlasatelů nějaké výhody? Mohl jste si třeba vybírat zápasy?
To víte, že ano. Vybíral jsem si zápasy, kde hráli naši i další atraktivní duely. Takže jsem hlásil při památných utkáních ve finálové skupině. Jak se Sovětským svazem, tak s Kanadou. A na boj o zlato z javorovými listy mám vzpomínku na celý život.

Tak už nás nenapínejte…
Při závěrečném ceremoniálu jsem v našem rodném jazyce vyhlašoval, že jsme se stali mistry světa (dojemně).

Ono asi není ani pro hlasatele úplně jednoduché krotit emoce a pocity, když hraje jeho národní tým. A borci ČSSR vám to moc neulehčili. V prvním případě získali stříbro a ve druhém dokonce zlato. Jak se vám dařilo zachovat si nadhled?
Sigmund razil heslo, že hlasatel musí být v každé situaci nad věcí. Naštěstí góly hlásili kolegové z boxu trestoměřičů, takže naše radost ze vstřelené branky se nijak navenek nepromítla. Oficiálně jsme mohli projevit radost až na konci zápasu.

Podobné akce, kde dochází 
k tolika setkání s lidmi, jsou plné úsměvných historek. Neměl byste v zásobě nějaké?
V roce 1978 figuroval na československé soupisce brankář Jiří Crha. Shodou okolností také Pardubák. Vedle naší rozhlasové kabiny seděl finský reportér a ten nemohl za žádnou cenu vyslovit jeho příjmení. Chodil k nám neustále poslouchat, jak to říkáme. Za celé mistrovství se to nenaučil. Pořád z něj lezlo Zerha. A když viděl, jak nám cukají koutky a kroutíme hlavou, byl nešťastný, že od nás to vyzní jinak, než od něho.

Vzpomínáte raději na šampionát, kde jste poznával nepoznané, nebo na ten, na kterém jste již působil v roli matadora?
Je to složité. Více mi utkvělo v paměti ten první. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Myslel jsem si, že to bude pohodička, ovšem někdy to byla pěkná fuška. Ne, že bych míval trému a třásl se mi hlas, ale zkuste si to hlásit před stranickými papaláši.

Bál jste se, že něco špatně řeknete a už si vás předvolají?
No, tak nějak. Ale strážil nás Standa Sigmund. On věděl, co si můžeme dovolit a poučil nás. V tomhle ohledu byl strašně férový.

A představili vás tehdejším nejvyšším soudruhům?
Ne, to ne. Ale jednu vzpomínku na ně mám. Podívali jsme se potajmu do lože, kde sedávali soudruzi Štrougal, Himl a spol. Zrak nás jenom přecházel. Když to řeknu kulantně, byli bohatě zásobeni. Ledničky a mrazáky praskaly ve švech. Takovým alkoholem, který se běžně v naší republice nepil.

Byla vaše exkurze čistě pozorovací nebo jste si doličné předměty také osahali?
Trochu jsme se na státní rezervy podívali (rozesměje se). Doufám, že už je to promlčené.

Zmínil jste, že je složité vybrat jako zapamatovatelnější jeden šampionát. Znamená to, že vzpomínáte rád i na ten druhý?
Každopádně. Hlavně na jeho závěr. Od organizační komise jsme měli scénář, že jeden z nás dorazí na ledovou plochu. Okamžitě po skončení zápasu s Kanadou jsem pronesl ke kolegům větu: Hoši, já jdu dolů vyhlásit vítěze. Formulka: Mistrem světa se stala Československá socialistická republika se hezky pamatovala a bylo to lepší, než se rozloučit s diváky od pultíku…