V pardubické redakci Záře se dlouho nediskutovalo. Musíme pomoci Dubčekovi. A potom to začalo. Malý, ale statečný kolektiv lidí se pustil do práce – a věřte, žádný z nás na to nezapomene nikdy. Bylo to obrovské nadšení. Lidé nám do redakce volali, nosili příspěvky proti okupaci. A bylo jich tolik, že mohly vycházet denně. Sice to byly jen dvě strany novin, ale nabité odporem proti okupaci.

Vyhazov z práce

Byli jsme nadšení takovou odezvou. Vzpomínám si na kluky, kteří prodávali naši Zář, a Slávce Fialové, naší hospodářce, nosili utržené peníze v sáčcích. Ta je zapsala, poděkovala jim a peníze donesla na finanční úřad. Nikdy nezmizela ani jediná koruna. I ti malí kluci byli hrdí na vybrané peníze a věřím, že z nich neutratili ani korunu.

Malý kolektiv, stateční lidé. Však za své nadšení byli taky patřičně potrestaní. O pár dnů později je čekal vyhazov z milované práce, těžké shánění nového zaměstnání. Bývalí kamarádi, kteří slibovali – neboj se, máš práci u nás, kdyby se něco stalo – už kamarády vůbec nebyli.

Vzpomínáš Mílo Husáková, Aleši Vovse, Jirko Ráco, Vláďo Šmíde, Báro Unlaufová, Slávko Fialová, Ivane Ladýři, Mirku Kučero? Těžko. Je to dlouhých 50 let. Buď už tady nejste, nebo jste příliš staří. Ale nikdo z vás nezapomněl. To jen osud na vás zapomněl. Na vaše nadšení, radost z práce, na kterou se raději zapomnělo. Bylo to pohodlnější. I v nové práci se na nás koukalo jako na prašivou ovci, ale s tím jsme se museli vypořádat.

Nadšeně jsme uvítali po 20 letech okupace zlom, okamžik, kdy jsme se v Praze u fontány rádi rozloučili s posledním zbytkem nevítaných „návštěvníků“ naší republiky. Ale to už je jiný příběh. Věřte, že žádný z toho malého kolektivu po noci osmašedesátého nezapomněl a nezapomene. Chraňme si, co máme. Nikdy se to už nesmí opakovat.

Míla Shejbalová

Vendula Jozífová a její svatební šaty.
Svatbu jí pokazili Rusové