V pátek uplynulo 47 let od okupace Československa vojsky Varšavského paktu.

Už před podpisem smlouvy o dočasném pobytu se do Lázní Bohdaneč nastěhovala sovětská vojska. Obyvatelé Lázní Bohdaneč tak léta žili ve stínu sovětské základny.

Nynější sídliště Na Lužci tvoří bývalé vojenské byty a další prostory, které užívala sovětská armáda. V Bohdanči byli umístěni spojaři a také výsadková rota Specnaz, vojáci sovětských sil zvláštního určení.

„Od narození jsem bydlela přímo pod kasárnami. Úplně první vzpomínku mám, že jsme jako děti stály u nás na dvoře a koukaly, jak se nahoru do kopce hrnou vojáci. Netušili jsme tehdy jací a proč," vybavuje si obyvatelka Lázní Bohdaneč Zuzana Kořínková první setkání se sovětskou okupační armádou.

„Další dětskou vzpomínku mám, že v areálu byla vojenská prodejna. Rodiče nás tam posílali pro plzeňské pivo, játra a také tam měli vážené bonbóny. Jinde se tehdy plzeňské pivo koupit nedalo, ale rodiče do prodejny z principu odmítali chodit a posílali nás. A pak taky jejich rozcvičky. Každé ráno dusání těžkých bot směrem ke hřbitovu nebo jinam, kdy celý útvar běhal," vzpomíná Zuzana Kořínková.

Zavřeni za plotem

Se sovětskou posádkou za okny prožila léta. Paradoxní je, že s vojáky běžní obyvatelé do kontaktu spíš nepřišli.

„Obyčejní vojáci byli zavřeni za plotem. Ven chodili jen důstojníci nebo jejich paničky. Za nimi většinou ještě cupital voják, pucflek, který jim nosil nákupy. Pamatuji se, jak tyhle dámy jezdily na nákupy do Pardubic trolejbusem a jejich těžké voňavky dokázaly v celém voze navodit někdy až nedýchatelnou atmosféru. Ani s dětmi jsme moc nepřišli do styku. V areálu kasáren měli Sověti i vlastní školu, ale s tamními žáky jsme se nepotkávali. Maximálně na nějakých organizovaných pio᠆nýrských vystoupeních," dodává Zuzana Kořínková.

Areál bohdanečských kasáren fungoval už za Rakouska – Uherska. S příchodem sovětské armády ale rostl.

V sedmdesátých letech se začaly budovat nové objekty. Nynější základní škola sídliště Na Lužci byla původně vystavěna jako štáb.
Od něj také vedly dráty mohutné radiostanice, která pravidelně vysílala do Sovětského svazu.

Pamětníci vzpomínají, že když sovětští radisté zahájili své patnáctiminutové vysílání směr Moskva, v celém městě najednou nešly televize.

Na nějaké omezení kmitočtů vojenských vysílaček si sovětská armáda zkrátka nepotrpěla a stížnosti by stejně nebyly nic platné.

„I kdyby došlo k nějaké nepříjemnosti, tak by se o ní mezi lidmi příliš nemluvilo. Tehdy to tak bylo. Ostatně ono se u nás po roce 1968 mluvilo jen málo. Ta doba byla zvláštní. Když už jsem jezdila do práce v Rybitví, musel se areál kasáren buď objíždět, nebo jít přes něj. Měli jsme za tím účelem vystavené propustky, které jsme museli na bráně předložit a pak ještě jednou na druhém konci kasáren. Měla jsem z toho někdy tísnivý pocit a trochu strach, že mě na druhém konci prostě nepustí," podotýká Zuzana Kořínková.

Soužití s vojáky za plotem také přinášelo různé momenty. Poplachy, které velení vyhlašovalo třeba ve čtyři hodiny ráno, budily jak spící posádku, tak obyvatelstvo.

Oslavy Silvestra

Kolony těžkých náklaďáků ZIL valící se z bran kasáren kolem domů brzy nad ránem, dokázaly probudit každého. K těm veselejší momentům patřily třeba oslavy Silvestra, který sovětská posádka sice slavila, ale podle svého času.
„To tady byly ohňostroje dva. Nejdřív jejich z kasáren a pak za dvě hodiny o půlnoci ten náš," dodává Zuzana Kořínková.