Cesta, která dříve člověku trvala jen pár minut, se najednou může protáhnout téměř na hodinu. Stačí k tomu málo. Nehoda, úraz, onemocnění. A trvalé následky v podobě upoutání na invalidní vozík. Věci, které do té doby vypadaly jako malichernost, se stávají velkým problémem.

I když jízda na vozíku na první pohled může vypadat jednoduše, vůbec tomu tak není. Stačí totiž malá nerovnost nebo zkosení chodníku a už mám problém vozík řídit správným směrem. Ruce mě bolí po prvních pár metrech.

To nejhorší má ale teprve přijít. Nenápadný výmol mě zaměstná natolik, že si nejsem jistá, že jsem to já, kdo vozík ovládá. Spíš on řídí mě.

Tempo, tempo

close Jízda na invalidním vozíku přináší spoustu nástrah. info Zdroj: Deník / Luboš Jeníček zoom_in Jízda na invalidním vozíku přináší spoustu nástrah. „Přidejte, přidejte,“ pobízí naši skupinku se smíchem kolemjdoucí pán. Myslí to v dobrém. Vozíčkáři se ale bohužel setkávají i s mnohem horšími reakcemi, které jsou míněné zcela vážně. „Uhni a nepřekážej,“ slýchávají. Lidem nedochází, že postižený je třeba na vozíku první den a má ho pod kontrolou zhruba stejně „dobře“ jako já.

A blíží se velký problém číslo dva. Přechod přes jednu z nejrušnějších pardubických silnic. Když nás řidič blížícího se trolejbusu uvidí, začne zpomalovat. Pak se ale znovu rozjíždí. Ano, než se vůbec dostaneme k přechodu, chvíli to trvá. Ostatní řidiči slušně zastavují a čekají. Na přechodu se snažím rozjet větší rychlostí, abych se pak snadněji dostala na chodník. Jenže místo toho přichází náraz. I když je obrubník snížený, nemohu se na něj dostat. Couvám a zkouším to znovu. Nic. A auta stále čekají. Kdybych na takovém místě byla sama, patrně už bych byla v pořádném stresu.

Přibližuje se ke mně neznámá paní, vidí mou zoufalou snahu a patrně mi chce pomoci. Nakonec mě ale neosloví. S vozíkem se vytočím a naleznu ještě nižší místo, kudy na chodník přece jenom najedu. A ruce bolí ještě víc.

Uvězněná ve výtahu

close Jízda na invalidním vozíku přináší spoustu nástrah. info Zdroj: Deník / Luboš Jeníček zoom_in Jízda na invalidním vozíku přináší spoustu nástrah. Po několika stech metrech, které mi přišly spíše jako kilometry, jsme konečně u cíle. Ještě zbývá absolvovat cestu výtahem. Do něj nastupuji celkem bez potíží. Mačkám tlačítko, výtah se rozjíždí a zastavuje v prvním patře. A tady nastává problém naprosto neřešitelný. Do kabinky jsem zajela popředu, takže teď bych měla vycouvat a u toho si ještě otevřít dveře, které se najednou zdají mnohem těžší než normálně. A nedaří se mi to. Ve výtahu zůstávám uvězněná.

Naštěstí mi záhy někdo přispěchá na pomoc. Jinak bych taky mohla být ve výtahu ještě teď.

Odřené ruce

Na závěr projíždím po chodbě mezi kancelářemi. Už mám odřené i hřbety rukou, ne vždy se mi totiž podaří trefit do rámu dveří. Kromě prostoru pro vozík je potřeba počítat i s místem pro ruce. Jenže na to vždycky zapomenu.

Z vozíku vstávám s úlevou. Chci se po nečekaně náročném výkonu napít, ale v dlaních mám takovou křeč, že ani nejsem schopná si otevřít lahev s vodou.

Tato zkušenost je k nezaplacení. Otevírá nám oči, že slova rodičů a učitelek v mateřské škole o tom, že bychom si navzájem měli pomáhat, jsou pravdivá. Nikdy nevíme, kdy sami budeme pomoc ostatních potřebovat.

Do práce na invalidním vozíku
Smyslem akce je upozornit na nástrahy, se kterými se vozíčkáři každodenně musí vypořádat při své cestě do zaměstnání. Nejedná se pouze o drobné dopravní bariéry, ale o nástrahy v podobě chování chodců, cyklistů a řidičů vůči lidem na vozíku. Chceme také upozornit na fyzickou náročnost pohybu na vozíku. Široká veřejnost má možnost poznat prostřednictvím videí a fotografií, jak vypadá reálná cesta městem Pardubice očima člověka s hendikepem. Známé osobnosti veřejného života si na vlastní kůži vyzkouší cestu ze svého bydliště do zaměstnání a podělí se o své postřehy, dojmy a zážitky.
Centrum Kosatec Pardubice