Ten v té době bydlel ve Smilově ulici, která byla poblíž míst dopadu spojeneckých bomb.
Není bez zajímavosti, že právě podle návrhu jeho otce Karla Řepy bylo po válce obnoveno pardubické vlakové nádraží. To původní padlo za oběť spojeneckým bombám.

„Vzpomínám na to, že tatínek se nás snažil chránit, a tak vždy, když hrozilo bombardování, tak nás odvezl na faru do Ústí nad Orlicí nebo také do Svratky. Paradoxně nálety byly vždy, když jsme se vrátili domů s tím, že nebezpečí pominulo," zavzpomínal na útrapy válečných let Miroslav Řepa.

Na kole jezdil na Kunětickou horu

Poslední dny války pak známý architekt, tehdy jako čtrnáctiletý kluk, sledoval nálety z Kunětické hory. „Vždycky jsem vzal kolo a jel na Kunětickou horu. Odtud jsem pak sledoval, jak výbuchy zahalily město do černého kouře," pravil Miroslav Řepa.
„Člověk se pak vracel do města a prohlížel si důsledky bombardování, tu spoušť všude kolem," dodal pamětník náletů.