Je devět hodin ráno a Jaroslav Havlík, který je vedoucím Nízkoprahového denního centra Portus a současně Terénního programu pardubického SKP–Centra, se vydává s termoskou čaje za bezdomovci na hlavní pardubické vlakové nádraží.

„Jsou tu hlavně proto, že je to veřejné místo, kde je největší teplo. Lidem bez přístřeší přinášíme teplý čaj, hovoříme s nimi o jejich problémech. Snažíme se jim rozmlouvat pití laciného vína, ale zakázat či odebrat ho nemůžeme. Nabídneme jim i oblečení, které se jim může hodit,“ řekl Jaroslav Havlík, který se na hlavním nádraží snažil získat důvěru posedávajících bezdomovců.

Najíst se a umýt

Před zraky přivolané hlídky městské policie se je snažil pozvat do svého zařízení v Milheimově ulici, které funguje jako azyl pro ty, co nemají kam jít. „Jeho smyslem je dát lidem bez domova nějaké zázemí, výchozí bod. Fungují tu umývárny, kuchyně, kde jim můžeme uvařit teplé jídlo. Vždycky je tu někdo, kdo jim může poradit nebo pomoct v situacích, které jsou pro většinu lidí úplně běžné, ale pro ně znamenají velký problém. Jde například o návštěvu úřadu nebo vyplnění nejrůznějších žádostí,“ líčil Jaroslav Havlík.

Jeho snaha byla zčásti úspěšná. Přestože několik bezdomovců jeho pomoc s použitím nejrůznějších výmluv odmítlo, našli se i tací, kteří na jeho návrh přistoupili.

„Snažíme se je motivovat k činnosti, hledání práce nebo třeba prodávání časopisu Nový prostor. Dělat alespoň něco je pořád lepší, než nedělat nic,“ uvedl šéf Portusu a Terénního programu, jejichž společné úsilí má své výsledky.

Je ráda za práci!

„Našla jsem si práci jako uklízečka a jsem spokojená. Dostanu se i tam, kam bych se z ulice nepodívala – třeba do divadla. Uklízela jsem třeba i po představení irských tanců a byla jsem okouzlená,“ pochlubila se jedna z klientek. (Tomáš Dvořák, Jiří Sejkora)