Z Pardubic je mi smutno, devastuje se zde okolí Labe, říká sochař Marian Karel

Ale i vzdělávání, protože svůj jedinečný pohled na svět již desítky let předává začínajícím umělcům. Marian Karel je vedoucím Ústavu průmyslového designu na Fakultě architektury ČVUT v Praze a rozhovory dává jen výjimečně. „Protože mě nezajímá, co si o mně lidi myslí. Dělám ty věci, co dělám, protože mě baví, ne proto, abych byl slavný,“ uvedl v rozhovoru pro Deník.

Nenacházíte se tak ve složité situaci, když bez pořádného zviditelnění se umělci těžko prosadí?
Když někdo pořádně dělá, úspěch se vždy dostaví. Je to řetězová reakce.

Jaký má pro vás dnes umění smysl?
Souzním s tvrzením Jana Viktora Mládka: “Přežije-li kultura, přežije národ.”

Narodil jste se v Pardubicích a prožil zde dětství s jedním z posledních opravdu renesančních umělců, jakým byl váš otec Oldřich Karel. Vracíte se často do svého rodného města? Jak Pardubice vnímáte dnes?
Občas se vracím, pracovně i soukromě. Pardubice jsou krásné a zajímavé město, jako každé, kterým protéká řeka. Líbí se mi přibývající cyklostezky, parky a vše, co město dělá pro lidi s citem k urbanismu a přírodě. Je mi však smutno, jak je znehodnocené okolí Labe. Například zimním stadionem nebo telekomunikační věží. Takové průmyslové stavby patří všude ve světě na okraje měst. Divím se architektům, že toto dovolili. Za takové věci bych bojoval.

Když jsem nyní viděla, jak si objednáváte kávu a při komunikaci se servírkou máte jiskřičky v očích, tak mě napadá trochu troufalá otázka. Říká se o vás, že neberete do školy ženy. Teď to však nevypadá, že byste byl proti nim zatrpklý a odmítal je…
Slyšela jste dobře, holky jsem nebral. Na UMPRUM to opravdu byla výjimka, pokud tam nějaká studovala v mém ateliéru. Jedna se dokonce k nelibě své matky zbavila svých dlouhých krásných vlasů, aby vzhledem připomínala chlapce. Ale to nemusela, vzal bych ji stejně. Předváděla senzační práci. Preference není o pohlaví, ale o talentu a chtění ho rozvíjet, o samostatném myšlení a pracovitosti, o odevzdání života umělecké práci. Nejde tedy o diskriminaci. Nevybírám sám. Dnešní bodový systém vysokých škol u přijímacích zkoušek jasně talenty rozpozná.

Černá skleněná kostka Kába od Mariana Karla je k vidění v nové stálé expozice v jižním křídle zámku v Pardubicích.Zdroj: Barbora Myo

Jak se pozná, že je student dobrý?
Jako poznáte dobrý oběd, na výsledku je znát, koho práce baví. Takový člověk vymýšlí, hledá, dělá.

Při možnostech, jaké dnes studenti mají, na tak prestižní škole snad dělají všichni. Nebo ne?
Všichni ne. Mnohdy je to takový průměr a mě průměrní lidi nezajímají. Kdo nechce dělat, zabírá místo tomu, kdo by dělal rád. Takovým lidem se věnuji.

Baví vás ještě po více než čtyřiceti letech ukazovat svůj pohled na svět dalším a dalším studentům?
Ano, když je vidět posun, stále mě práce těší. Nebaví mě však, když mě poslechnou, co jim řeknu. Schválně jim povím něco jiného, než si myslím, a ten průměrný to udělá, aby zabodoval. Udělá to, a říká: „To říkal pan profesor.“

Zajímavý přístup. A co když vás neposlechne, ale udělá to podle svého špatně?
Tak to jsem radši, než když mě poslechne. Jde svou cestou, pracuje a k řešení dojde.

Hledala ho policie. Nakonec se prozradil sám. Polonahý se v Pardubicích popral

Díváme se na vaši sochu Pyramida, která stojí na nádvoří Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Jak přesně probíhala její tvorba?
V roce 2018 zde otevírali asi tři výstavy, tak jsem dostal zadání udělat sochu. Tady je trojúhelníkový prostor pro trávu, tak jsem zvolil trojúhelníkové sklo. Všechno je promyšlené. Iluze není náhoda. V soše se odráží kostel sv. Mikuláše, sochy před Rudolfinem a kolemjdoucí se ocitají nohama v nebi. Mám rád průhledy, průniky, světlo a stín, práci s hmotou. Otočit, přetočit, nebe dát na zem a zemi promítnout na oblohu, nechat vodu téct do kopce, světlo lámat, odrážet a zmnožovat.

Ta železná plocha uvnitř sochy slouží jako konstrukce?
Konstrukce obecně nemám rád. Socha by mohla být celá ze skla, ale to se mi nelíbí. Mám rád kontrast materiálů, proto je tam to zrzavý šeredný doplněné hladkým sklem. Celé ze skla by to bylo akvárium. Jakékoli kontrasty jsou úžasné, jak říkám, hezká holka chodí se šerednou, aby byla ještě hezčí. To je normální. Sklo je médium, které má čtvrtý rozměr. Není to jen materiál na vázičku. Socha, musí být jako člověk. Má mít hlavu, tělo a duši.

Výzva pro umělce je, vhodně plastiku umístit do daného prostoru. Souhlasíte?
Zadání musí sochaře trochu omezovat určením místa pro plastiku. Je to jediná hranice svobodné tvorby. Hodnotu dílu dá až ten prostor, kde je nainstalovaná. Sochař ji dělá do určitého místa, kde počítá s měřítkem, okolím a dalším. To je také jediné, čím omezuji v tvorbě své studenty. Nemůžete tvořit, když nevíte, kam objekt patří. Možná to vypadá, že jsem skromný, v určitých ohledech ano, ale rozhodně ne, pokud se jedná o investora a nebo místo, kde má moje socha stát. Zde neslevuji. Raději zakázku odmítnu, než bych udělal kompromis.

Barbora Myo