Změny, ke kterým přistoupilo ministerstvo školství ve výuce základních škol (ZŠ) praktických, znepokojují rodiče hendikepovaných žáků. Nemají pocit, že by úpravy jejich dětem pomohly. A představy, že změny povedou dokonce až ke zrušení ZŠ praktických a k začleňování jejich dětí do tříd běžných škol, je doslova děsí.


„Syn už do běžné základní školy v minulosti chodil. Tři roky jsem bojovala za to, aby mu někdo pomohl, protože se trápil. Nezvládal učení, přestože jsme se doma intenzivně připravovali, děti se mu posmívaly, paní učitelka si s ním nevěděla rady. Až se mi podařilo umístit ho do ZŠ praktické na Artura Krause v Pardubicích. Nyní je již v osmé třídě. V této škole konečně poznal pocit, jaké to je dostat jedničku, mít úspěch," popisovala Lenka Karešová, maminka chlapce, který v šesti letech vážně onemocněl a jako následek si do života nese epilepsii a poruchu chování.

Může ublížit sám sobě i ostatním

„Ještě v základní škole dostal epileptický záchvat při vy᠆učování, děti ho potom předváděly a on to musel snášet. Neříkám, že v nynějším kolektivu nejsou žádné problémy, samozřejmě že ano, ale tyto děti drží více při sobě, protože se každý pere s nějakým problémem. Neposmívají se tolik jeden druhému," dodala Lenka Karešová.

Fungování svého vnuka ve třídě běžné ZŠ mezi dvaceti a více žáky si neumí představit Marie Formáková.

„Vnuka mám v pěstounské péči. Je to chlapec s ADHD, takzvanou poruchou aktivity a pozornosti. Chodí do páté třídy, ale špatně mluví, špatně se koncentruje, je pomalejší. Když se dostane do stresu – neumí se třeba vyjádřit nebo něco nezvládá – může reagovat agresivně. V takové chvíli ubližuje sám sobě i ostatním," přiblížila problémy vnuka.

Domnívá se, že pro běžnou třídu by přítomnost takového dítěte byla katastrofou.

„Je velký a silný, ale znalostmi je na tom podobně jako druhák. V běžné škole ho nechají propadávat mezi malé děti, nebo jak to budou řešit? Bude sedět někde v koutě a tam bouchat hlavou o zeď?," má strach o svého vnuka. „Jsem vděčná, že je tam, kde je. V praktické škole to s ním paní učitelka a asistentka velice dobře umí. Naučily ho číst, psát a základní matematické úkony," zhodnotila vývoj chlapce.

„Má rád přírodu a i v tom ho škola podporuje, chodí do kroužku Šlápoty, se kterým často vyráží na výlety. Dát ho mezi běžné děti by bylo neštěstí pro všechny," doplnila Marie Formánková.

Mentálně postižené dítě musíte chránit

O začleňování syna do jiného kolektivu nestojí ani Naďa Heinrichová. Jejímu synovi bude třináct let, základní diagnóza zní: Downův syndrom. „Je to dítě, které nelze dát do základní školy, ale zase je mi líto ho umístit do pardubické školy Svítání, protože na tom není tak špatně. Je postižen jenom mentálně, fyzicky je na tom dobře. A ve speciální škole by nebyl nikdo, kdo by ho táhl dopředu. A v běžné základní škole by absolutně neměl šanci vyniknout," přemítala Naďa Heinrichová.

V praktické škole se podle jejích slov a zkušeností nemusí syn obávat nesnesitelného posměchu od vrstevníků. Všichni spolužáci totiž mají problémy, ať už sociální či zdravotní.

„Mám mentálně postižené dítě a musím ho tak trochu chránit před běžnou populací. Ale stejně tak cítím, že běžné děti je třeba chránit před těmi problémovými," uzavřela Naďa Heinrichová.