O tom všem pojednává inscenace Rok na vsi, která bude k vidění ve čtvrtek od 19 hodin ve Východočeském divadle v Pardubicích. „Jde o adaptaci rozsáhlého románu bratří Mrštíků. Mnoho lidí asi zná jeho název, ale málokdo se odhodlal těch 1200 stránek přečíst," usmívá se opora královéhradeckého Klicperova divadla Jan Sklenář, který se tento titul rozhodl nastudovat jako režisér společně s jaroměřským Divadelním souborem Vrchlický.

Moderní příběh
„Kniha je psána jako kronika. Je jazykem a situacemi velmi vtipná a poetická. V divadelním pojetí se však stává strhujícím a napínavým dramatem. Osudy, o nichž vypráví, jsou stále platné, jako přes kopírák se opakující do nepoučitelné budoucnosti, dneška. Ale jsou to osudy naše. Lidské. Tedy přirozené a pochopitelné," vypráví Jan Sklenář.

„Budu donekonečna děkovat Iloně Smejkalové, dramaturgyni Národního divadla v Praze, která mě do tohoto tématu zasvětila a nadchla pro něj. Od prvních stránek jsem propadl poezii, humoru, citům a peripetiím ukrytých do jazyka moravské vsi Habrůvka a objevil v něm nesmírně moderní dramatický příběh touhy, zrady, zakázané lásky a každodenního lopocení. To vše na půdorysu svátků církevního roku," sděluje režisér inscenace, jež si vysloužila postup na prestižní přehlídku amatérského divadla Jiráskův Hronov. V krajském kole získala dokonce pět z devíti hlavních cen! „Měli jsme z toho obrovskou radost," podotýká Jan Sklenář, který Roku na vsi dodal patřičný moderní šmrnc.

Koncentrované výstupy
„Příběh jsme se snažili zhustit do velmi koncentrovaných hereckých výstupů. Někdy jsou expresivní, jindy naopak hodně komorní," líčí režisér. Ten při své práci vycházel ze slavných dramatizací Miroslava Krobota a Břetislava Rychlíka. „Krobot svou úspěšnou inscenaci, jež se hrála v Národním divadle v 90. letech, vystavěl jako antickou tragédii. Úplně potlačil mrštíkovskou poezii. Břetislav Rychlík ji zase skvěle využil. Obě dramatizace mě uchvátily, ale napadlo mě, že bych se je pokusil propojit. Proto jsem oběma pánům zavolal a oni byli tak velkorysí, že mi k tomu dali svolení. Tím, že už žiji generačně trochu jiný život než oni, tak jsem do hry doplnil ještě témata, která mi přišla důležitá," říká Jan Sklenář, jemuž příprava této inscenace zabrala pět měsíců a samotné nastudování takřka tři.

„Hodně mi pomohl kolega z Klicperova divadla Miroslav Zavičár. Jsem rád, že i hudba je autentická. Nahrála ji cimbálová muzika z Horňácka. Choreografie jsou dílem tanečníka Lukáše Homoly, který si soubor zamiloval tak, že ač neměl příliš mnoho času, dojížděl do Jaroměře z Prahy a zkoušel s námi po nocích," uvádí režisér úspěšné inscenace, v níž se objevuje 36 postav. Ty navíc hovoří specifickým nářečím.

Ochotníci divadlo milují
„Měl jsem z toho trochu strach, ale všichni se velmi rychle naučili text a nadchlo je pojetí celé inscenace. Aniž bych to tušil, tak jsem se v řadě případů trefil do osobních témat a občas i traumat členů našeho souboru. Ti najednou začali mít obrovskou touhu o tom hrát," říká Jan Sklenář, jehož práce s jaroměřskými ochotníky viditelně baví.

„Tito lidé divadlo skutečně milují. Jsou ochotni mu věnovat svůj volný čas, energii a na jevišti vyprávět o věcech, které je trápí či těší. Je s nimi jiná práce než s profesionálními herci. Někdy možná pomalejší, ale zase o to důkladnější. Ochotníci v sobě ještě nemají hereckou rutinu, a tak se jejich eventuální zlozvyky dají celkem rychle odstranit. Mají větší ochotu hrát autenticky, nově, jinak. Někdy je to zajímavější výpověď než v případě profesionálního herce, který už má občas menší vůli vyjít ze své zaběhlé šablony," upřesňuje tvůrce, jehož těší i řada pochvalných reakcí od kolegů.

„Dokonce se na nás přijel podívat režisér Jan Antonín Pitínský se Soňou Červenou. Když mi pan režisér, jehož si velmi vážím, sdělil, že byl z našeho představení dojatý, tak to byla asi největší pocta, kterou se nám mohlo dostat," uzavírá hvězda královéhradeckého Klicperova divadla. TOMÁŠ DVOŘÁK