Pravidelně vystupuješ na ČT 1 v dětském pořadu Hřiště 7. Máš ráda děti?

Jistě. Děti mě obklopují celý život, jsem na ně zvyklá. Nepocházím sice z velké rodiny, mám jenom pět sourozenců, ale moje maminka byla z devatenácti, tatínek z šestnácti, a když jsme se někdy všichni sešli, bylo nás dohromady třeba i sto třicet. Zkrátka dům plný dětí.

Scházíte se v takovém počtu často?

Většinou při příležitostech jako jsou Vánoce.

Jsou jiné než ty naše?

Mně se zdá, že tady v Čechách to s těmi Vánocemi hodně přeháníte. U nás nevidíte lidi, jak hromadně shánějí dárky. Děti v Keni se těší především na jídlo a na to, že bude celá rodina pohromadě, na dárky už méně.

Tomu nevěřím, přeci každé dítě chce dostat dárek.

Nadělovat si dárky, když je vás tolik pohromadě, je složité. Tolik se těšíme na jídlo, protože je úplně jiné než během celého roku.

U nás se nejí jeden společný chod, ale každý musí na stole najít to, co má nejraději. Naše rodina pochází z kmene Luo a naši předkové byli rybáři od Viktoriina jezera. Na vánoce tedy máme tradičně rybu tylapii a maminka jí upravuje na několik různých způsobů. Někdo ji chce smaženou, jiný vařenou, další naloženou v omáčce. Vyvrcholením je dort s citronovou polevou.

Jak se vejdete všichni k jednomu stolu?

My hodujeme průběžně celý den a ze stolu vybíráme to, na co máme právě chuť.

Ráno 25. prosince vstaneme, najdeme pod stromečkem každý jeden nebo dva dárky a pak máme sváteční oběd, který trvá až do večera. Stejně jako vy posloucháme koledy, debatujeme, jíme a jsem rádi, že nikdo nikam neodchází.

Máte stromeček?

Jasně. Je nazdobený ozdobami a sněhem z vaty.

Proč ho ladíte do zimní podoby?

Vidíme to v amerických filmech. Přeci u vás nahoře sněží, když jsou Vánoce.

Kdo u vás nosí dárky?

Keňa byla do šedesátých let minulého století britskou kolonií, proto i k nám přijíždí děda na saních tažených soby. Je oblečený v červeném, má bílé vousy a naděluje dárky komínem.

Ten zvyk u nás není dlouho. Když byla moje babička malá, Vánoce neexistovaly.

Sledujete v televizi pohádky?

Dokud jsme trávili Vánoce u babičky, nebylo to potřeba, protože ona nám je celý den vyprávěla.

Patnáct vnoučat se ráno sesedlo do kruhu kolem ní, ona vařila a přitom vyprávěla pohádky. Uprostřed toho povídání někoho pro něco poslala, jiného vybídla, aby s něčím pomohl a zase pokračovala dál. To byly naše nejkrásnější vánoce.

Jaké to byly pohádky?

Někdo se třeba zeptal: „Babičko, proč se slepice nemá ráda s orlem?“ a ona si o tom dokázala vymyslet celý pohádkový příběh. Naše pozdější Vánoce pouze s rodiči a sourozenci v Nairobi, byly už více o té televizi.

S čím si u vás děti hrají? Co bavilo tebe?

Já jsem si vždycky hrála spíše s chlapci.

Trávili jsme hodně času v lese a lezli po stromech. Vůbec jsme nepřemýšleli nad tím, jestli nám hrozí nebezpečí v podobě jedovaté mamby černé nebo něčeho jiného. Strefovali jsme se kameny do díry, kutáleli pneumatiky.

U nás je hodně ptáků, tak jsme je lovili prakem a z žab si dělali barbecue. Moje čtyři sestry si hrály s panenkami z bláta na maminku a na tatínka. To mě nikdy moc nebavilo.

Evropské děti ti musejí připadat jako nepraktické, nešikovné?

Zdají se mi především rozmazlené. U nás neexistuje, aby maminka pohrozila:

„Dám ti na zadek !“ a pak z toho nic nebylo. Africké děti dostanou hned. Neexistuje, aby si něco vybrečely. Evropské děti mně také připadají přetížené. V hlavě nosí zbytečně moc informací. Jsou to takoví malí dospělí. Brzo ztrácejí dětské myšlení.

Je velký rozdíl žít v Keni ve městě a na vesnici?

Ano, ale pořád platí, že i když se odstěhujete do města, musíte se o důležitých věcech jezdit radit na vesnici, do místa, kde máte své kořeny.

V Čechách studuješ třetím rokem medicínu, už jsi se o něčem radila?

Zatím ne, ovšem pokud bych se chtěla vdávat, musel by tam jet přítel na námluvy a výměnou za mě nabídnout stádo krav, o jejichž počtu by se pak smlouvalo.

Když bylo mojí mamince šestnáct, tatínek náhodou projížděl vesnicí, uviděl ji, navrhl dvacet kusů, babička souhlasila a za týden byla maminka prodaná a provdaná. Chudší rodiny v Keni tímhle způsobem vdávají třeba i třináctileté dívky.

Co když tě už rodiče dávno prodaly?

Tak se stanu černou ovcí rodiny a neposlechnu. Pravda je, že moje cena zatím stoupá. Až dostuduji budu za padesát krav. Ovšem pak zase s postupujícím věkem půjde moje hodnota dolů.

Vrátíš se do Keni?

Nevím. Všichni moji sourozenci žijí v cizině. Je to asi tím, jak nás tatínek vždycky motivoval, abychom žili lepší život než on. U nás jsou velké politické problémy, hodně lidí umírá na AIDS a já jsem se rozhodla pro medicínu, abych mohla léčit nemocné děti. Ovšem zda to bude tady v Čechách, v Keni, nebo někde jinde, to zatím nevím.

Na Vánoce se vracíš domů. Jaký by byl tvůj rovníkový vánoční vzkaz do Česka?

Daleko více než na dárky se zaměřte na lidi a děti kolem sebe. Radujte se z toho, že jste všichni spolu.

NANCY AKYNIYI MATOKE


* 1981 v Nairobi


Vystudovala keňskou High school, byla přijata na tamní lékařskou fakultu a přihlásila se na Harvardskou univerzitu. Nepodařilo se jí získat vízum, a tak nastoupila na Univerzitu Karlovu v Plzni.
Má pět sourozenců, všichni studují nebo pracují v zahraničí (Kanada, Polsko, Velká Británie, Spojené arabské emiráty). Baví ji basketbal, plavání, jízda na kole.