I s takovými problémy se denně potýkají lidé se zrakovým postižením, v tomto konkrétním případě onemocněním sítnice. Jak se takovým lidem žije, si mohli zájemci vyzkoušet v pardubickém TyfloCentru.

Aby se lidem se zrakovým handicapem žilo lépe, mohou využívat nejrůznější pomůcky. Pomáhá jim především hmat a sluch, ale i výrazné barvy.

KOLIK JE HODIN, ZJISTÍ NEVIDOMÍ PO HMATU
Nasazuji si klapky na oči a chci si vyzkoušet hodinky, z nichž se dá odklopit sklíčko. Kolik hodin ukazují, se pak zjišťuje hmatem. Jenže problém už je v tom hodinky vůbec na stole nalézt. Nedokáži se poslepu správně zorientovat a opět beznadějně šmátrám.

Když už hodinky konečně naleznu a odklopím sklíčko, čeká na mě to nejtěžší. Na správný odhad času je totiž potřeba opravdu citlivý hmat. „Půl sedmé a pět minut?" ptám se nejistě. Dozvídám se, že velkou ručičku jsem poznala správně, tu malou ovšem ne. Je totiž tak miniaturní, že ji téměř není možné nalézt. Zvládám to až na druhý pokus. Předtím jsem se netrefila o dvě hodiny.

Zkouším si ještě brýle, které simulují vidění člověka, jemuž na obou očích chybí pravá půlka zorného pole. Paní na mě mluví, takže se automaticky otáčím tak, abych na ni viděla. Jenže pak to vypadá, že místo na ni koukám do zdi. I s tím se ostatně lidé se zrakovým handicapem musí vyrovnávat. Učí se, že člověka, který na ně mluví, nemohou sledovat. A to jen proto, že by to tomu druhému mohlo být nepříjemné… Učí se tak ohleduplnosti, která zdravým lidem mnohdy chybí.

Klapky i brýle z očí sundávám s velkou úlevou. Pocit, kdy jsem nevěděla, co se kolem mě děje, totiž byl velmi nepříjemný.